I přesto, že byla teprve polovina února, předpověď hlásila sluníčko a teploty okolo 10°C. „Taková nabídka se neodmítá,“ pomyslela jsem si ve svém edinburském bytě a začala hledat jízdenky na autobus do Inverness. „COŽE? Jízdenka z Edinburghu do Inverness jen za libru? Tak to kupuji,“ bez váhání jsem se rozhodla, a když pak zjistila, že se za libru mohu dostat i zpátky do Edinburghu z Aviemore (konečného městečka dálkové trasy Speyside way), nevěřícně jsem jen kroutila hlavou.
Zabalila jsem batoh se vším potřebným a vyrazila na autobusové nádraží. Po čtyřhodinové jízdě mě autobus vyplivnul v Inverness, ze kterého jsem druhý den ráno začala stopovat do 90 km vzdáleného Buckie, počátku trasy Speyside Way.
U výjezdu hlavní silnice A96 na Aberdeen jsem stála necelých pět minut, když v tom zastavila bílá dodávka. „Jedu do Buckie,“ odpověděla jsem řidiči na dotaz, kam potřebuji. „Jo, tam tě můžu hodit. Dej si batoh dozadu,“ odpověděl milý Skot, který mě za hodinu a půl odvezl až do počátečního místa mé trasy.
Zamávala jsem bílé dodávce, nahodila batoh a vypravila se po hlavní silnici směrem k přístavu Buckpool Harbour, kde dálková trasa oficiálně začíná. Bylo teplo, krásný, slunečný den. V přístavu jsem odhodila vrchní vrstvy oblečení a začala poprvé pociťovat váhu batohu. Při představě, že mám před sebou sto kilometrů s tímto závažím, mě polila horkost. Začala jsem tedy ve velkém konzumovat nejtěžší zásoby jídla.
Díky výbornému značení trasy jsem ani nemusela nevytahovat GPS. Po štěrkové pobřežní cestě jsem došla před Portgordon. Byl odliv a na kamenech u pobřeží se tu vyvalovali lenošiví tuleni. Zvířata byla natolik v klidu, že se nenechala vyrušit ani turisty, kteří se k nim bez skrupulí přibližovali na vzdálenost několika metrů.
Pokračovala jsem po cestě, která před stoletím sloužila jako železniční trať. Přes les jsem došla až na samotný cíp zálivu Spey Bay, kde se nachází Skotské centrum delfínů, ale hlavně přítok řeky Spey do Severního moře.
Zastavila jsem se na lavičce u řeky a sundala boty. Stačilo jen 10 kilometrů a na nohách mi vyskákaly první puchýře. Začalo první ošetřování, během kterého mi došlo, že tvrdé boty do hor nejsou na dálkovou trasu nejlepším řešením. Připadala jsem si jako amatér. Zavázala tkaničky, rozloučila se s mořem a pokračovala směrem okolo řeky na jih.
Dalších 8 km přes les a zastávka v Fochabers.
„Proč jsem si jenom musela nakoupit všechno jídlo na pět dní předem?,“ nadávala jsem si a prokřupávala záda ztuhlá od těžkého batohu. Nápad s pohorkami také nebyl z nejlepších. Trasa vedla po štěrkových cestách a tvrdých chodnících, po kterých by se skvěle šlapalo v teniskách. V tvrdých pohorkách moje nohy trpěly.
Pokračovala jsem přes silnice a štěrkové cesty zemědělské krajiny oblasti Moray. Slunce se začalo chýlit k obzoru okolo půl páté. Nastala obvyklá situace hledání nenápadného místa k stanování, které jsem nakonec bez problémů našla na louce několik kilometrů za Fochabers.
Dnešní den: 23 km.
Comentarios