Dny se sice prodlužují, jaro je ale ještě daleko. V únoru začínají docházet síly. Druhý měsíc v roce je ideální k úniku někam do tepla. Kanárské ostrovy, místo věčného slunce a tepla, je od naší vlasti vzdálené necelých pět hodin přímého letu. Největším a současně i nejzajímavějším (z mého pohledu) ostrovem je Tenerife. Vulkanická krajina v NP Pico del Teide střídá mlžné vavřínové lesy v NP Anaga a historická osídlení u pobřeží. Devět až deset dní je ideální čas na pohodově-aktivní dovolenou.
30. 1. neděle: Protože nám letecká společnost zrušila let z Vídně na Tenerife jih, část skupiny přilétá na ostrov už třicátého ledna a zbytek se dle plánu přidává až 1. 2. Dosedáme na ranvej a všude okolo je „žlutá tma“. La Calima, písek ze Sahary, zakrývá veškeré pohledy na místní hory. Před terminálem měníme dlouhé kalhoty a tenisky za kraťasy a sandále. Je horko.
Nasedáme do taxi a přejíždíme do El Médano, kde vyzvedáváme dva karavany, naše domovy pro příští necelý měsíc cestování.
Nakupujeme potraviny a přejíždíme na pláž La Tejita, kromě večerního popíjení se toho víc dnes stihnout nedá.
31. 1. pondělí: U pláže La Tejita se nachází hora Montana Roja. Se svými 171 metry se sice nejedná o žádného velikána, i tak je to ale skvělý kopec na ranní protažení. Po snídani stoupáme pomalu vzhůru. La Calima nám stále kazí pohledy na ikonické Pico del Teide, nejvyšší horu Kanárských ostrovů i Španělska. Na vrcholu hory jsme za chvíli. Přesto, že je pondělí, nejsme zde sami. Společně s námi sdílí vrchol i několik sportovně oděných Španělů.
Zpátky u auta se domlouváme na dalším plánu. Katka, poslední z účastníků, přijede až zítra, a proto nechceme začít s programem výletu bez ní. Vracíme se tedy do El Médana a jdeme si půjčit surfy. Odpolední výuku surfování vede Michal. Kdo nechce sjíždět vlny, ten, stejně jako já s Emmou, odpočívá na pláži. El Médano je proslavené svými vlnami a neustálým větrem, který dělá z tohoto místa ráj pro kitaře a surfaře. Nachází se zde i sprcha, takže po náročném tréningu se můžeme opláchnout a historické centrum El Médana navštívit už zase „za slušňáky“.
V restauraci s výhledem na oceán a Montanu Roju si dopřáváme dobrůtky z moře. Moje nejoblíbenější gambas (krevety) tu dělají znamenitě. Po večeři a procházce okolo turistických obchůdků jdeme spát.
1. 2. úterý: La Calima ustupuje, a tak se rozhodujeme pro procházku na horu Montana de Guaza, 435 mnm. Po snídani přejíždíme k Los Cristianos. Obytné vozy parkujeme na konci silnice u Palm-Mar. Trošku poprchává, ale než si zabalíme všechny potřebnosti po deštíku není ani památky.
Stoupáme ostře vzhůru okolo starých dolů a brzy přicházíme do rovinatější části trasy. Procházíme okolo kaktusů a sukulentů. Adam neodolá a ochutnává plody místních opuncií. Brzy má od sladkých plodů úplně fialovou pusu a k mému překvapení je tak šikovný, že nemá v kůži zaražený jediný trn.
I dnes nám nejkrásnější výhledy kazí La Calima, písek ze Sahary, který sem přivála zimní bouře. Z Montany de Guaza máme tak pouze omezené výhledy. Pico del Teide vidět není, ale pobřeží pod námi v čele s hustou zástavbou v Los Cristianos je velmi dobře patrné.
Odpoledne přejíždíme na východ. Ve velkém supermarketu nakupujeme spoustu čerstvých krevet, které zde, oproti krevetám v ČR, vychází na zlomek ceny. Přijíždíme na letiště, kde vyzvedáváme Katku, a pak už společně přejíždíme na pláž pod Güímar do vesnice El Socorro, kde může náš výlet oficiálně začít.
Stavíme karavany k sobě a Michal zapaluje oheň pod největší pánvi našich obytňáků. Brzy se z našeho karavanu line vůně čerstvých krevet a na ohni zlátnou první ryby. Otevírá se vínečko za vínečkem a je pohoda.
2. 2. středa: Playa de la Entrada je, stejně jako všechny kanárské pláže, černá. Po snídani vyrážíme na menší výlet do blízké přírodní rezervace Reserva Natural Especial del Malpais de Guimar. Cesta vede okolo skalnatého pobřeží až do Puertita de Güímar. Pokud byste se chtěli zastavit na nějaké občerstvení, v Puertita de Güímar se nachází hned několik restaurací. My pokračujeme kolmo od pobřeží po pěšince mezi obrovské kaktusy. Na kamenité stezce potkáváme dva páry. Více turistů se nachází až pod Montanou Grande (276 mnm), kterou po domluvě nakonec obcházíme, a tak se zpět k autu vracíme bez vrcholové fotky.
U auta se domlouváme na dalším výletě. Nasedáme a klikatící se úzkou cestou stoupáme vzhůru k mýty opředenému kaňonu, Barranco de Badajoz. Karavany necháváme na menším rozšíření u cesty a dál už musíme po svých. Zdejší kaňon je opředen historkami o ztracené holčičce, která se našla až po sedmi letech bez známky stárnutí. Stejně jako pověra o obrovských psech, kteří se v kaňonu nachází a kterým žhnou oči, se žádná z povídaček nikdy nepotvrdila. I tak má ale úzký kaňon s bujnou vegetací a chladným, vlhkým mikroklima zvláštní atmosféru.
Stoupáme vzhůru po asfaltové cestě, která se brzy mění na užší kamennou pěšinku. Procházíme okolo starých opuštěných štol, ve kterých se v minulém století hojně doloval kámen a díky čelovkám můžeme nahlédnout trochu hlouběji. Nikde žádní psi ani ztracené holčičky. V závěru kaňonu se nachází menší vodopádek. Na další průzkum bychom potřebovali lano a horolezeckou výbavu, a protože ani jedno z toho nemáme, vracíme se zpět.
Nasedáme do aut a přejíždíme na jedinou žlutou písečnou pláž na ostrově, Playa de las Teresitas, kde si užíváme noční sprchování pod hvězdami.
3. 2. čtvrtek: Po snídani pokračujeme v jízdě dál na východ. První zastávku děláme hned nad pláží, kde se nachází nyní zavřené parkoviště s „pohlednicovou“ vyhlídkou na Playa de las Teresitas.
Na konci silnice je malá osada Igueste de San Andres, náš dnešní startovací bod 13kilometrové procházky přes hory na druhou stranu ostrova. Čeká nás 1100 metrů výškových vzhůru, a to samé dolů.
S batohem na zádech máváme našim obytňákům, které přejíždějí na druhou stranu ostrova na pláž mezi Benijo a Almácigu, k cíli našeho výletu. Dnešní program je dobrovolný. Kdo chtěl, mohl se do cíle nechat převézt a celý den si užívat surfing nebo ležení na pláži.
My ostatní vyrážíme po asfaltové silnici vzhůru. Obdivujeme mangovníky, avokádovníky, banánovníky a další subtropické plodiny zdejších zahrádek a brzy necháváme za zády i poslední dům z Igueste de San Andres.
Přicházíme k hranici Národního parku Anaga. Kamenitá cestička začíná opravdu strmě stoupat. Jdeme „zig-zag“ vzhůru mezi kaktusy a sukulenty a nad hlavou nám svítí slunce. Dnes je krásně. Konečně je La Calima pryč a my si tak můžeme vychutnat pohledy na všechny strany severo-východní části ostrova.
U hřbitova Cemeterio de La Punta nás místní lesník vrací zpátky na silnici. Oblast je kvůli kácení uzavřena. Vracíme se tedy na asfaltku vedoucí do Chamorgy a dál jdeme skrz vavřínový les po silnici. Naštěstí je tahle část Tenerife „zapomenutým koutem“, a tak na dvoukilometrové trase potkáváme sotva tři auta.
Před tunelem se dostáváme zpátky na oficiální trasu našeho treku. Cesta nyní vede skrz vavřínový les. Od rozcestí nad Chamorgou až do horského sedla Cruz del Draguillo jdeme ostře vzhůru. V sedle se rozhodujeme pro krátkou zacházku k místním úžasným vyhlídkám. Ty se nachází vpravo od sedla, a pokud půjdete někdy okolo, rozhodně si je nenechte ujít! Z vyhlídek máme celé skalisté severní pobřeží jako na dlani. Hluboce pod námi bouří vlny, ve kterých dovádí nadšení surfaři.
Ze sedla vede trasa ostře dolů. Na rozcestí mezi El Draguillo a Benijo odbočujeme doleva na Benijo. Místní cestička není tak strmá a vede přímo k našemu cíli. Brzy necháváme vavřínový let za zády a před námi se tak otevírá pohled na poslední vesnice na severovýchodním pobřeží Tenerife.
Opět procházíme mezi kaktusy a sukulenty a brzy se dostáváme do Benijo. V jedné z místních restaurací se odměňujeme oroseným pivečkem, a pak už pokračujeme okolo silnice na pláž Playa de Almáciga, kde nás čekají kluci s Emmou.
Emma vypadá jako panda, oči plné černého písku. Černý písek je i v plíně, a to nejen dnes ale i během dalších dní…
Okolo pláže je zaparkovaná řada obytných aut a ve zpěněné vodě dovádí nespočet surfařů. Na pláži je sprcha. Jediné, co zde chybí, jsou záchody. Okolí je tady totiž značně znečištěno lidskými výkaly.
4. 2. pátek: Po snídani odjíždíme do nedaleké vesnice Roque de las Bodegas. Nyní je zdejší osada ospalou zapomenutou vsí čítající několik domů okolo pobřeží. Ne vždy tomu tak ale bylo. V době, kdy se zde pěstovala vinná réva, bylo zdejší víno hodnoceno jako jedno z nejlepších vín tehdejšího světa. Obchodní lodě často zajížděli k místní skále, kde kotvily a odkud námořníci vyjížděli na člunech na pobřeží, ze kterého se vraceli obtěžkány sudy s vínem.
Po dopoledním odpočívání a surfingu se jdeme projít. Opět jen ti, kteří chtějí, a tak necháváme polovinu výletníků odpočívat na pláži. Zbytek se jde projít mezi políčka a zahrady vzhůru z Almácigy do San Antonio. Opět obdivujeme obrovské kaktusy agáve a aloe a brzy se už dostáváme na vyhlídku nad San Antonio.
San Antonio je malinké městečko s úzkými uličkami, obklopené vysokými horami. Kromě kostela a hřbitova se zde nachází i obchůdek, který má ovšem otevřeno až v pět hodin odpoledne. Procházíme se tedy po úzkých uličkách a obdivujeme zdejší rostliny, které by u nás nepřežily zimu a v pět hodin už čekáme u malého obchůdku. Nakupujeme dobrůtky a vracíme se po silnici zpět do Roque de las Bodegas, odkud přejíždíme blíž k Benijo, našeho zítřejšího startovacího bodu.
5. 2. sobota: Dnes vstáváme opravdu brzy. V sedm hodin ráno, ještě před východem slunce, máváme obytným autům a vyrážíme z Benijo směrem na poslední zapomenutou osadu do El Draguillo. Prašná cesta vede okolo pobřeží a za El Draguillo se mění v úzkou kamenitou cestičku, po které pokračujeme dál na východ.
Michal s Adamem mají opravdu skvělou fyzičku. Z Benija museli převézt auta do horského městečka Chamorga a odtud vyběhnout do horského sedla a seběhnout dolů do El Draguillo, aby nás zhruba kilometr za El Draguillo celí zpocení dostihli u starého mlýna.
Dál už pokračujeme spolu.
V zapomenuté osadě Las Palmas prolézáme zdejší osamocené domy, pozůstatky lidského čilého ruchu, a pak už na horizontu vidíme maják, Faro de Anaga.
U majáku si můžeme vybrat. Buď půjdeme do Chamorgy přímo vzhůru, nebo sejdeme dolů na pláž, a do Chamorgy se buď musíme vrátit k majáku, nebo jít cestou skrz údolí. Nakonec se rozhodujeme pro cestu dolů k pláži. Kde od místních starousedlíků kupujeme pivo a odpočíváme. Po nachytání dostatečného množství slunečních paprsků necháváme pláž za zády a vracíme se k majáku.
V Chamorze jsme okolo třetí odpoledne. Nasedáme do aut a po zastávce na poslední vyhlídce v NP Anaga sjíždíme do civilizace na pláž Playa de las Teresitas. Zaplněná pláž a ruch na silnici ostře kontrastuje s opuštěnou krajinou v NP Anaga.
Koupeme se na jediné žluté pláži ostrova, jejíž písek sem byl dovezen až ze Sahary a na večer navštěvujeme ještě historické město San Cristóbal de La Laguna, které bylo v roce 1999 zapsáno na seznam UNESCO. La Laguna je známá hlavně pro zdejší překrásné palácové budovy z doby španělského kolonialismu. V jedné z místních kaváren si dáváme dortík a vychutnáváme civilizační vymoženosti. Se západem slunce přejíždíme do La Orotava, městečka na severozápadě ostrova.
6. 2. neděle: Po částečně probdělé noci (ano v La Orotava to v sobotu večer opravdu žije) se jdeme podívat do historického centra města, a potom už ujíždíme vzhůru do Národního parku Teide. Zdejší asfaltky jsou cyklistickým rájem, což zjišťujeme na vlastní kůži hned po několika prvních zatáčkách. Cyklistické pelotony předjíždíme na klikatící se cestě s karavany jen velmi obtížně.
Naší první zastávkou ve vulkanické krajině národního parku je Margarita de Piedra. Zvláštní kamenné „oko“ se nachází v zalesněné části hned vlevo od silnice. Po krátké pauze a ochlazení motorů pokračujeme vzhůru.
Nad borovicovým lesem nás vítají lávová pole všech barev a struktur. Míjíme lanovku na Pico del Teide a zastavujeme u La Catedral, nejturističtějšího místa v parku. Většina návštěvníků se na zdejší různobarevné lávové formace podívá z nedaleké vyhlídky, a pak rychle nasedne do auta a pokračuje pryč. My ale máme dost času, a tak se jdeme projít po nádherném čtyř-kilometrovém okruhu, který nás vede i mimo turistický hluk. Jednotlivé erupce oddělené několika desítkami let zde během času vytvořily nádherné geologické formace. Zdejší krajina s pozadím majestátného Pico del Teide nás nutí dělat jednu fotku za druhou. Je tu krásně.
Ještě před návratem do karavanů navštěvujeme zdejší turistické centrum, a pak už nasedáme do aut a odjíždíme.
Po necelých třech kilometrech zastavujeme. V druhém karavanu zavládla panika. Lídě někdo ukradl na záchodech peněženku. Vrací se k návštěvnickému centru a nakonec nachází jen jednu prázdnou peněženku. Všechny doklady jsou pryč. Voláme na konzulát, ale je neděle. Nikdo to nebere. Rozhodujeme se tedy počkat do pondělí, a pak situaci vyřešit.
Zastavujeme tedy podruhé, tentokrát přibližně 10 kilometrů od La Catedral a jdeme se projít. Před námi je necelých 10 kilometrů příjemné pomalu klesající lávové cesty. Procházíme skrz řídké piniové porosty a pod chodidly nám křupe lávový štěrk. Za tři hodiny potkáváme jen jedinou skupinku turistů, kteří zastavují u křížení naší cesty se silnicí.
Kemp Pinar Chio je oficiálně zavřený. To nám ale nevadí. Právě naopak. Alespoň jsme v lese sami. Michal s ostatními už připravuje večeři a „rozpaluje“ jeden z místních grilů. My se zatím trochu umýváme studenou vodou z místních kohoutků a odpočíváme u skleničky dobrého červeného vínečka.
7. 2. pondělí: Plány na dnešní den nám zkomplikoval „blbec“, který Lídě ukradl doklady. Z kempu Pinar Chio tedy sjíždíme na jih do Los Cristianos, kde se snažíme celou situaci nahlásit na policajtech a zjistit na konzulátě, co dělat dál. Bez dokladu totiž Lídu nepustí ve čtvrtek do letadla.
Na policejní stanici nejsme zdaleka jediní. V recepci nás nejdřív odkážou na telefonní číslo do Madridu, kde musíme prvně ztrátu nahlásit, a až potom se dostavit na místní policajty, kteří nám vystaví potvrzení. U konzulky zjišťujeme, že bychom neměli mít ve čtvrtek s letadlem problém, prý to už řešila několikrát a vždy cestujícího do letadla pustili. „Tak snad,“ říkáme si.
Po půlhodinovém telefonátě s madridskou operátorkou jdeme zpátky na stanici. Před námi jsou asi čtyři lidi, takže věříme, že zápis půjde rychle. Jenže to bychom nemohli být ve Španělsku a ještě na ostrovech, kde „maňana“ platí dvojnásob… Po třech hodinách čekání a několika hádkách ze strany čekajících směrem k dvěma velmi pomalým (nefungujícím) kancelářím se konečně objevil náš „Godot“ a my byly s Lídou na řadě.
Po dalších dvaceti minutách čekání jsme konečně obdržely papíry, které (jak jsme následně ve čtvrtek zjistili) byly úplně k ničemu. Po poledni se tedy vracíme k autům a přejíždíme na Playa de la Arena, kde až do podvečera odpočíváme. Zítra nás totiž čeká den D, tedy noční výšlap na Pico del Teide.
8. 2. úterý: Budík jen krátce pípne. Jsou dvě hodiny ráno. Oblékám se a společně s Marťasem mizíme do chladné noci. Parkoviště u Montana Rajada je poloprázdné. Druhý karavan je vzhůru. Kontroluji výbavu i náladu, a pak nám nezbývá než vyrazit vzhůru. Jdeme pomalu. Parkoviště se nachází v nadmořské výšce 2330 metrů. Náš dnešní cíl, Pico del Teide, o necelých 1400 metrů výš a východ slunce, který bychom chtěli na vrcholu stihnout, je až v půl osmé ráno.
Jdeme po široké cestě a nad námi svítí hvězdy. Je tma. Slunce a svítání v nedohlednu.
U Montana Blanca (2748 mnm) děláme první pauzu a rozsvěcujeme čelovky. Další část vede po zigzag úzké cestičce plné kamení a štěrku. V úrovni 2950 metrů se začínají v cestě objevovat sněhové a ledové plotny. Trasu sem tam osvětlují cizí světla z čelovek.
Ve výšce 3250 m se nachází chata Altavista, první záchytný bod. Někteří z nás jsou dost vyřízení, a tak je chata pro nás opravdu velkou vzpruhou.
Potkáváme tady i Adama, který si to od karavanů k chatě v podstatě vyběhnul a teď tu už hodinu mrzne v jediné otevřené části s palandami. Půlhodinová pauza, kdy se stihneme trochu najíst, napít a odpočinout si, dělá divy, a tak všichni pokračujeme vzhůru.
Cesta vzhůru je teď jeden velký led a sníh. Obloha se začíná pomalu projasňovat. Nespěcháme. U vrchní kabiny lanovky je už úplně jasno. Slunce se nám ale ještě ukrývá za mraky, a tak jeho východ oslavujeme až pár metrů od vrcholu.
Na Pico del Teide je rušno. Ani náročný výšlap, ani nepříjemný vítr a štípající zima neodradili zdejší výletníky, kteří si chtějí, tak jako my, užít nádherné výhledy na téměř celý ostrov. Z výšky 3718 metrů toho člověk může vidět spoustu, při dobré viditelnosti dokonce i okolní ostrovy.
Na vrcholu je ale opravdu nepříjemná zima, a tak se po chvíli vracíme zpět k horní stanici lanové dráhy. „Dnes nejedeme,“ odsekne mi nepříjemným hlasem místní správce. „Je moc větrno. Dolů musíte pěšky.“ Trochu nám to kazí plány. Zvlášť těm z nás, kteří bojují s bolestmi kloubů a cesta dolů je jedním slovem utrpení.
Až nyní si uvědomujeme, jak moc byla cesta vzhůru zmrzlá. Sníh a led nám pod nohama neustále klouže. Broňa má naštěstí nesmeky a Marťas hůlky. I tak se sebou co chvíli někdo plácne. Dolů jdeme tak v podstatě stejně pomalu, jako nahoru.
U Altavisty děláme další pauzu a těšíme se k místu, kde už nebude na cestě sníh. Zigzag trasu si občas zkracujeme a smolařem dne se stává na 100% Marťas, který během jedné „zkracovačky“ rozmázne botou jediný lidský exkrement široko daleko…
Před námi máme nádherný výhled po vulkanické krajině v čele s vrcholem Montana Blanca. Cestou k autu potkáváme několik výletníků, kteří mají výšlap ještě před sebou a také nás míjí paní, která si to na Pico dnes nad ránem namířila přímo od moře.
U karavanů je rušno. Parkoviště je teď úplně plné. Michal nám nabízí báječné sedlácké brambory a pak už nasedáme do aut a přeplnění zážitků klesáme do teplejších míst ostrova.
V nadmořské výšce 1400 metrů se nachází nejvýše položená vesnice Španělska, Vilaflor de Chasna, naše předposlední zastávka dne. Ostatní se jdou odměnit za náročný výšlap do místní restaurace, já usínám v autě.
Odpoledne přejíždíme na jih ostrova, do Medana. Někteří zkouší ještě surfovat, my unavenější pak odpočíváme na pláži.
9. 2. středa: Michal je každý den jako na trní. Neustále sleduje předpověď počasí a zkouší vymyslet, kde by se dalo létat. Zatím bylo jeho snažení bez úspěchu. Ani dnes není letovo, a tak místo létání vyrážíme směrem na západ do městečka Los Gigantes.
Auta parkujeme ve vyšších místech pobřežního města a balíme batůžky na lehčí výlet okolo obřích skalnatých útesů v přírodní rezervaci Parque Rural de Teno.
Zdejší cestička (pozn. spíš kozí stezka) vede po hranách zdejších útesů a tak tento výlet není nic pro lidi trpící závratí a strachem z výšek. Po kilometru a půl přicházíme ke skalnímu tunelu. Další postup nám kazí zamčená železná brána. Děláme pauzičku a vracíme se po štěrkové cestičce zpět.
Los Gigantes je turistické místo. Centrum u pobřeží tvoří v podstatě jen restaurace, obchody se suvenýry a turistické kanceláře nabízející několikahodinové lodní výlety okolo skalnatého pobřeží.
Procházíme městem a přicházíme až do přístavu, kde objevujeme neskutečnou zmrzlinárnu. Jak se brzy ukáže, paní, která mluví snad všemi jazyky je z Česka. Dáváme si dvojitou a trojitou porci zmrzliny a někteří neodolají a jdou ještě na druhé kolo. Místní zmrzlina je opravdu famózní.
Procházíme městem zpátky vzhůru k autům a díky dobré předpovědi na zítřek přejíždíme zpátky na pláž k El Socorro. Opět stavíme karavany k sobě a odpoledne si užíváme poslední grilovačku čerstvých rybiček.
10. 2. čtvrtek: JE LETOVO! Hlásí Michal, a tak musíme ráno zrychlit. Je sice poslední den, ale létat snad ještě stihneme. Michal to nakonec stíhá. Vezme všechny, kdo chce, do oblak, a pak už se musíme loučit a rychle spěchat na letiště. Je odpoledne, vracíme zpět jeden z karavanů společně s neopreny a surfy, když mi volá Lída. Nechtějí ji pustit do letadla. Zkoušíme všechno, ale paní od letecké společnosti si prostě postavila hlavu a basta .Lídu nakonec do letadla nepustí, protože nemá doklad totožnosti. Nestačí ani potvrzení od policistů, ani fotografie, prostě nic. A tak ji jedeme opět vyzvednout na letiště a na další den zařizujeme návštěvu u konzulky a nové letenky. Tak trochu hořko-sladký konec našeho výletu.
#tenerife #cestopis_z_tenerife #kanárskéostrovy #aktivnidovolena #anaga #LosGigantes #PicodelTeide #nočnívyšlap #tenerifevkaravanu #tenerifespruvodcem #surf #elMedano #paragliding #surfing #treking
Comments