Sygiriya (363 m) a Pidurangala (340 m)
Na Srí Lance se rozednívá brzy, a tak vstáváme ještě před sedmou. Balíme batohy a zanedlouho už přicházíme k autobusové zastávce. Autobus do Inamaluwy, odkud jede další spoj do Sygirie, má vyjíždět už v sedm. Na Srí Lance ale jízdní řády příliš nefungují (pokud se nejedná o vlaky- ty jedou plus mínus na čas), a tak náš autobus nakonec přijíždí až před osmou.
Naskakujeme do poloprázdného vozu. Pan průvodčí nemešká a hned nás kasíruje. Ani tady není angličtina ve velké oblibě, a tak se domlouváme rukama nohama. O cenu jízdného nesmlouváme. Silnice jsou prázdné. Rychlou jízdu střídá náhlé brzdění. Autobusové zastávky neexistují. Stačí si stoupnout k silnici a ve správný okamžik zvednout ruku.
Hrčení autobusu přeřvává ještě hlasitější srílanské hity. Nad čelním sklem má řidič vyvěšený vybledlý obrázek Ježíše a hned vedle něj pak malbu Buddhy. Otevřenými dveřmi proudí ranní svěží vzduch a každou chvíli přichází noví a noví cestující.
V Inamaluwě nám autobus zastavuje uprostřed křižovatky a pan průvodčí ukazuje pomyslné místo zastávky. Trochu se nechce věřit, že nám opravdu u cesty- uprostřed ničeho další autobus zastaví. Po pěti minutách přichází další cestující a po deseti minutách i starý roz-kodrcaný autobus.
Jedeme tak dvacet až třicet kilometrů v hodině a co chvíli nás předjíždí okolní auta. Silou myšlenky tlačíme autobus dopředu. Po půlhodině konečně přijíždíme na hlavní třídu do Sigiriye a i tak nám celá cesta z Polonnaruwy netrvá déle než hodinu a půl.
V dalším ubytování dostáváme čaj (samozřejmě černý s konvičkou plnou mléka) a sušenky- kulturní pozůstatek anglické kolonie. Jak nám brzy dochází, Sigiriya je mnohem turističtější než Polonnaruwa. Všude tu jezdí taxíky a v nich otravní taxikáři.
Okolo 10:00 necháváme ubytování za zády a jdeme na celodenní výšlap. Cílem je vrchol „lví hlavy“, tedy návštěva zdejších palácových zahrad a zbytků starověké civilizace. U pokladny vytahujeme 2x 30$ (vstupné pro „bělochy“). Místní mají vstup za směšných 50 rupií.
Zdejší zahrady jsou krásné. Dost podobné těm v Polonnaruwě, ale když začneme stoupat vzhůru na 200 m vysoký vrchol, je nám hned jasné, že Polonnaruwa se se Sigiriyí nemůže rovnat. S každým krokem vzhůru jsou zdejší výhledy hezčí a hezčí.
Zhruba v polovině stoupání přicházíme k nádherným freskám. Všude okolo nás je spoustu dalších turistů a otravných makaků. Jdeme v řadě a stoupáme vzhůru až ke lvím tlapám, poslednímu zbytku obrovské sochy lva, Buddhova symbolu, která vítala návštěvníky u kdysi významného paláce.
Z úplného vrcholu máme nádherný výhled po okolní krajině. Zahrady pod námi vypadají i přes svou vzdálenost impozantně.Vpravo od nás ční další významná hora, Pidurangala Rock.
Scházíme dolů a v jediném kiosku si zcela vyhladovělé kupujeme předražené jídlo. Jsou dvě hodiny odpoledne. Času máme dost, a tak se rozhodujeme k návštěvě druhé hory.
Pidurangala Rock má úplně jinou atmosféru, než Sigiriya. Turistů je tu výrazně méně. Vstupné stojí pouze 500 rupií/osoba a kromě malého chrámku hned u paty hory a sochy ležícího Buddhy ve vrcholové části tu nenajdete žádnou jinou kulturní památku. Výstup na Pidurangala Rock je spíš takovým sportovnějším výkonem. Zvlášť vrcholová část může starší ročníky trochu potrápit.
Nachází se zde totiž několik velkých balvanů, které je potřeba přelézt. Mé mamince pomáhá vzhůru skupina mladých turistů. Je statečná a brzy se škrábe až na vrcholovou planinu. Poprchává. Výhledy se halí v mlze. I tak jsme ale z výšlapu nadšené. (Popravdě jsem vůbec nečekala, že to máma dá.)
Zpátky dolů se vracíme s posledními slunečními paprsky. U paty hory nás čekají „hladoví“ taxikáři. Jejich nesmyslné finanční nabídky na odvoz zpátky do Sigiriye ignorujeme. Místo toho pokračujeme po prašné cestě pěšky. Obloha se temní. Rázným krokem pokračujeme vpřed a zapínáme čelovky.
U vstupu do Sigiriye potkáváme další taxikáře, kteří opět navrhují nesmyslné částky za odvoz do dva kilometry vzdálené vesnice. „Paní určitě unavená,“ hlesne na mě taxikář. Podívám se na mámu a ptám se jí, zda chce jít ještě další 2 km pěšky, nebo se svézt taxíkem. Máma ale k mému překvapení taxi rezolutně odmítá a místo toho vykročí vpřed. „Díky, ale dojdeme to pěšky,“ říkám taxikáři, který na mě nevěřícně vyvalí oči. „Ale tam tma, džungle, sloni, nebezpečí. Kolik dáš?,“ ptá se a já hodím do vzduchu poměrně adekvátní částku. „Tak nasedejte,“ řekne a veze nás až domů.
Okolo hlavní silnice svítí restaurace západního stylu. V „centru“ je živo. Další turistický večírek, po kterém bude následovat další kocovina a vyspávání. Nic pro nás. S díky se loučíme s taxikářem a po celodenním výletu jdeme brzy spát.
Comments