Veřejná doprava na Srí Lance, aneb 6 hodin v autobuse z Colomba do Polonnaruwy
Po snídani a zabalení věcí nahazujeme batohy. Mámě dávám pouze malý batůžek a sama táhnu nejtěžší věci. Na autobusové nádraží jdeme pěšky. Cestou se zastavujeme u vlakového nádrží, kde zjišťujeme, že námi vyhledaný vlak jezdí opravdu pouze jednou denně- v šest ráno.
V Colombu vládne chaos. Ulice jsou přeplněny kolabující veřejnou dopravou. Hluk, špína a smrad. Na autobusovém nádraží chaotická situace graduje. „Už abychom byly pryč,“ říkáme si s mámou, která právě zažívá největší kulturní šok svého života. I tak je ale statečná a nechává mě jednat.
Na autobusovém nádraží se ptáme na spojení. „Ne, nechceme soukromé taxi do Polonnaruvy,“ vysvětluji několika naháněčům. „Potřebujeme sehnat linkový autobus,“ dodávám. Místní spolucestovatelé jsou zlatí. Nejeden pán/paní nám radí, z jakého nástupiště nám to jede. Kdyby si u toho vzájemně neprotiřečili, tak by to bylo určitě lepší :).
Po necelé hodině čekání (prý máme štěstí) nasedáme do „lepšího“ (rozuměj klimatizovaného a přímého) autobusu do Dambully. Společně s námi tvoří osazenstvo „bílé tváře“ a pár movitějších Srílančanů.
Za necelé tři hodiny vysedáme o 150 kilometrů dál, v Dambulle. Společně s námi opouští ledový autobus i téměř všechny bílé tváře. V Dambulle je totiž nádherný skalní chrám a nedaleko dokonce i slavná Lví hora, Sigiriya (o tom ale až později).
V mžiku jsou okolo autobusu snaživí taxikáři. „Nene, do Sigiriye nic nejede,“ lžou přímo do očí zoufalým turistům, kteří podléhají a nechávají se do Sigiriye odvézt drahým tuktukem. I na nás to zdejší „šmejdi“ zkouší. Samozřejmě bez výsledku. Čekáme na autobus, který za půl hodinu opravdu přijíždí.
Autobus pro místňáky vypadá trochu jinak než naše první klimatizovaná zkušenost. Jak už jsme v Colombu pochopily, jízdní řády pro autobusy na Srílance jednoduše neexistují. Jinak to není ani s bezpečností. Řidiči autobusů jezdí zběsile. Pravidla pro ně neplatí a třeba takové předjíždění do zatáčky je poměrně běžnou praxí.
Náš autobus z Dambully je narvaný k prasknutí. Nohy, ruce i hlavy visí ze všech dveřních otvorů, které během jízdy fungují i jako improvizovaná klimatizace. Vlastní dveře v autobusech chybí. Za neustálého pořvávání a popohánění místních průvodčích (a tak trochu zděšeně) naskakujeme do rozjetého autobusu i my.
Batohy nám ostatní spolucestující dávají přímo na kapotu od motoru, která se nachází vedle řidiče. Platím dvě jízdné a doufám, že jsme s mámou nastoupily aspoň do správného autobusu. Po patnácti minutách se z dveřních otvorů dostáváme dovnitř autobusu a dokonce si můžeme i sednout.
Máma nedokáže odlepit oči od silnice. Co chvíli kroutí hlavou a pomyslně brzdí, zatím co náš řidič přidává plyn. Po necelé hodině přijíždíme na křižovatku do městečka Habarana, kde nás pan průvodčí s křikem lifruje ven.
„Kam teď?,“ říkám si a rovnou začnu krčit ramena a ptát se okolních Srílančanů: „Polonnaruwa? Bus?“ Musím říct, že naprostá většina obyčejných Srílančané jsou zlaté duše, které se snaží co nejvíce pomoci. Místní nám ukazují na místo, odkud prý údajně jezdí autobusy. Ehm- ne, označené autobusové zastávky tu také nečekej.
Autobus přijíždí záhy. Je poloprázdný a tak doufáme, že předchozí zkušenost byla jen výjimka. Ne, nebyla. Po půlhodině se autobus plní tak, že čekáme, kdy nám někdo další přistane na stehnech. V Polonnaruwe vystupujeme už jako zdatné cestovatelky. Houf dotěrných taxikářů necháváme za zády a jdeme k ubytování pěšky. Přeci jen, po šestihodinové jízdě nás menší procházka nezabije.
Po patnácti minutách k nám přijíždí motorka. „Dobrý den, jdete do toho a toho ubytování?“ ptá se motorkář, načež vysvětluje, že se jedná o našeho pana domácího. Jako první odváží batohy a mámu. Osaměle pochodující okolo silnice přemýšlím, zda moje maminka někdy v životě vůbec jela na motorce, a zda ji vlastně ještě někdy uvidím.
Po dalších dvaceti minutách se motorkář vrací, aby mi zpříjemnil posledních 200 metrů chůze. Máma je nadšená. Po všem tom cestování, spaní v letadle nebo v překlimatizovaném hostelu máme vlastní pokojík se sociálním zařízením.
Vysprchovány a odpočaty jdeme prozkoumávat okolí městečka. Polonnaruwa, která vznikla už v 11. století za vlády dynastie Chola, se nachází na břehu obrovského jezera Parakrama Samudraya. Město je proslaveno hlavně díky rozsáhlým zahradám, palácům a sochám Buddhů z 12. století. Takzvané staré město máme v plánu navštívit zítra. Dnes nás čeká pouze „krátká odpolední procházka“.
Přicházíme k jezeru a cestou kupujeme menší pohoštění, ananas, banány a další dobroty. Slunce odráží své paprsky od vodní plochy. Je krásně. Sedáme si na lavičku a sotva zakrojíme první část ananasu, už se okolo nás ometají nezvaní hosté, drzí makakové. Každá zvládáme jedno kolečko ananasu, a pak musíme zdrhat pryč.
Děláme kolečko okolo hráze a přicházíme k prvním památkám. Slunce začíná pomalu zapadat. Čelovky máme samozřejmě s sebou :).
Commenti