top of page
Obrázek autoraKlara Skuhrava

Maroko všemi smysly 03-2024

Aktualizováno: před 16 hodinami

12. 3. úterý: Naše africké dobrodružství začíná už na letišti v Praze. Místo přímého letu do Agadiru nám mění letenky, a tak se do Maroka dostáváme sice o den dřív, za to s přestupem v Düsseldorfu.

V Agadiru je příjemně. Svítí slunce. Za imigrační kontrolou kupujeme sim karty a měníme dolary/eura za marocké dirhamy. Auto máme objednané až na pozdní odpoledne. Čekat se nám ale nechce, a tak připlácíme 20 euro a vyzvedáváme auto o hodinu dřív.

V Maroku je ideální půjčit Dacii. V zemi se jedná o nejpoužívanější auto, takže kdyby se cokoliv stalo, v každém menším městě najdete opravnu s náhradními díly a kluky, kteří vám auto na počkání opraví.

Naše „nová“ Dacia Lodgy nás příliš neposlouchá. Volant mi ujíždí a auto na silnici moc nedrží. Protože jsem, co se týče aut, „pravá blondýna“, stačí mi vysvětlení, že auto bylo asi bourané a je zkřivená nějaká osa. To, že by mohl být v kole hřebík a pneumatika pomalu ucházela, mně ani holky nenapadlo.



V Agadiru zastavujeme ve velkém Carrefouru. Potřebujeme nakoupit základní potraviny. Je ramadán, a tak těžko říct, jestli budeme mít šanci v Maroku najít nějakou otevřenou restauraci, kde by nám nabídli snídani a oběd.

Ubytování máme zařízeno v soukromém domě v městečku na jihu od Agadiru, Sidi Bibi. Přijíždíme se západem slunce. Z krabičky na dveřích vybíráme klíč a jdeme se ubytovat. Dnes byl náročný den, a tak místo obhlídky polorozbořené vesnice (i tady nejspíš zasáhlo podzimní zemětřesení z roku 2023) a návštěvy restaurace volíme odpočinek na baráku.

 

13. 3. středa: Díky změněným letenkám máme zhruba půlden navíc, a tak balíme všechny věci a hned ráno vyrážíme do přírodní rezervace- Parc National de Souss-Massa, kde by se měli nacházet i vzácní ibisi.

Projíždíme tichým městečkem Massa a brzy se dostáváme na parkoviště přírodní rezervace. Tady na nás čeká průvodce, kterému platíme pár dirhamů za prohlídku parku. Ne že by byl úplně k něčemu, ale je pravda, že bez něj bychom si sejít z cesty a jít až k zátoce nedovolili.

Nakonec máme smůlu a žádného ibise nevidíme. Jen z dálky několik plameňáků a dalších ptáků, kteří brzy vzlétají a mizí z dohledu. I tady vodní hladina postupně klesá a s ní bohužel i počet vyskytujících se zástupců ptačí kolonie.

Když panu průvodci říkáme, že jsme z České Republiky, rozzáří se mu oči. „Tady bydlí Češi,“ informuje nás a hned volá jedné české kamarádce z Massy. Ta nás zve do svého krámku na kafe a čaj. Protože je ramadán, neodmítáme. Všechny restaurace a krámky jsou během dne zavřené, a tak s díky využíváme alespoň „české pohoštění“.



Společně s průvodcem přejíždíme do Massy. Seznamujeme se se dvěma příjemnými Češkami, které vyměnily život u nás za život v Maroku. Povídáme si a obdivujeme krásy z jejich obchůdku. Po čaji a zjištění všech zajímavostí ohledně podnikání v Maroku nasedáme opět do auta a přejíždíme dál na jih.


Další zastávkou je městečko Tiznit.

Tiznit je krásné tradiční marocké město obehnané hradbami s velkým soukem (= trhem). Všechny budovy mají v přízemním patře nějakou prodejnu, a tak člověk chodí od obchodu k obchodu a může takhle nakupovat/vybírat třeba celý den.

Tiznit je proslavený výrobky ze stříbra. Dílny, kde najdete ručně dělané stříbrné šperky, jsou rozesety po celém širším centru města.

Prohlížíme si jednotlivé obchody, v bance měníme peníze a nakonec se necháváme ukecat jedním „naháněčem“ k návštěvě jeho stříbrnictví. Jenže co naplat, když jste pět holek a ukážou vám takové krásy. Blanka si zamilovala jeden z náramků na první pohled. Jeho původní nabízenou cenu jsme díky smlouvání dokázali snížit o polovinu. I tak se pan prodejce smál a byl šťastný za dobrý obchod.

Dál na jihu se nachází městečko s koloniální architekturou, Sidi Ifni. Přejíždíme na jih a v tom mi začne na autě svítit oranžová kontrolka. Přiznám se, že nesnáším, když mi na autě svítí jakákoliv kontrolka. Většinou začnu být dost hysterická a tep mi stoupne aspoň na 180 už ve chvíli, kdy v autě něco pípne.

S holkama hned hledáme informace o kontrolce. Volám do půjčovny aut, kde mi suše hlásí, že na oranžovou kontrolku můžu jet dál. Prý se nic neděje. Zastavit mám až ve chvíli, kdy svítí červená. Typické marocké neřešení mi potvrzuje i Michal: „Ještě nikdy jsem si v Maroku nepůjčil auto, kterému by něco nesvítilo. Jeď dál. O nic nejde.“ V Maroku je to holt tak, že dokud auto jede, je vše v pořádku, i kdyby svítily a blikaly třeba všechny kontrolky naráz.



Terezka nakonec zjišťuje, že se jedná o kontrolku informující řidiče, že je potřeba navštívit servis, a že vždy svítí, když se auto blíží k dojezdu 20.000 km. Nedá se nic dělat, zbytek výletu budu muset řídit se svítící oranžovou kontrolkou.


V Sidi Ifni „chcípl pes“. Místo města, kde se hemží lidé a různí prodejci nabízí všechny možné výrobky, jsme přijeli do tichého místa, kde na ulici projde víc potulných psů než lidí. Ramadán má opravdu obrovský vliv na život místních. Dokonce takový, že pokud by se Maročan objevil během ramadánu na ulici s jídlem v puse, pak by mohl být zatknut a odsouzen za porušování půstu.

V Sidi Ifni obdivujeme částečně chátrající architekturu a při pohledu na otevřenou „restauraci“ (rozuměj garáž,ve které dvě Maročanky vaří) si hned sedáme. Objednáváme si pravý marocký čaj a výbornou berberskou omeletu. S plnými bříšky se vracíme zpět do auta a přejíždíme na Legziru, nádherné místo u Atlantského oceánu.

Pohledy a procházky okolo červených útesů, do kterých jsou vetkány obrovské skalní oblouky, sem lákají turisty z celého světa.

Auto necháváme nedaleko pláže, kde se nachází i náš hotel, ze kterého je nádherný výhled na oceán. Jdeme se projít po kamenité pláži a brzy míjíme první oblouk. Na Legziru je důležité přijít během odlivu, kdy jsou oblouky součástí pláží a dá se pod nimi procházet.



My máme ale velmi nabytý program, a tak nepřicházíme v úplně ideální čas. Odliv teprve začíná. Většina oblouků je stále zalitá přílivem. I přesto vyrážíme na procházku, kterou lemují paprsky zapadajícího slunce. U oceánu je krásně.

 


14. 3. čtvrtek: I přesto, že by někteří ze skupiny rádi zůstali u oceánu déle, musíme se vydat dál. Po bohaté snídani pokračujeme na jih. Krajina se mění. Silnice se začíná kroutit jako had a brzy se dostáváme do uměle vybudovaného městečka Guelmim, kde zastavujeme u lékárny. Nožka potřebuje antibiotické kapky do očí a já něco na „díru“ po chirurgickém ošetření krku. Vybavení lékárny, stejně jako znalosti lékárníka předčily naše očekávání. Vybaveni vším potřebným, včetně antibiotiky (V Maroku nejsou na předpis!), vyrážíme dál na východ.

V městečku Assa děláme malou zastávku na jídlo. Naštěstí máme svačinu s sebou.

Silnice se rovná. Projíždíme kamenitou pouští. Nikde nikdo. Za dvě stě kilometrů potkáváme jen několik aut a pár volně se pasoucích velbloudů.

Na prašnou silnici kousek před Fam El Hisn přijíždíme chvíli před polednem. Slunce pálí. Je horko. Auto necháváme zaparkované u dávno vyprahlé vodní nádrže a jdeme se projít.



Zanedlouho přicházíme k první prehistorické skalní rytině. Je těžké si představit, že tu dřív bylo obrovské jezero, u kterého prehistorické obyvatelstvo páslo dobytek a okolo se procházeli sloni, žirafy, antilopy a jiná zvířata. Jenže právě v této době vznikly subsaharské skalní rytiny, které výskyt zvěře dokládají.

Od skalních rytin pokračujeme dál na kopec. Je takové horko, že je těžké vůbec dýchat, natož chodit. Proto pokračujeme vzhůru jen velmi pomalu. Na hřebeni místních kopců jsme ale odměněni krásnými výhledy, které za naše potoky potu stály.

Zpátky k autu se vracíme oklikou. Holkám ještě ukazuji trilobity, a pak pouštíme klimatizaci auta naplno.

Cesta z Fam El Hisn do Tafraout vede skrz úžasnou krajinu. Pouštní roviny necháváme brzy za zády a noříme se do hlubokých kaňonů. Žluté skály co chvíli přetínají zelené palmy oáz. Člověk by chtěl zastavit na každém místě, ale nejde to. Musíme jet dál.



Z kaňonů stoupáme vzhůru na náhorní planiny. Výhledy jsou úžasné! A tak nakonec zastavujeme na fotku, dvě. „Tady ne, tady je blbý výhled,“ říkají mi holky zezadu auta a já poslušně přejíždím za další zatáčku. Otevřeným okýnkem se do auta dostává divný zvuk. Brzdím a jdu se podívat ven. Pravá zadní pneumatika je úplně prázdná a rozšmelcovaná…

Alenka s Terezkou jdou okamžitě na pomoc. Jsme v horách. Nikde nikdo. Tafraout je 40 kilometrů kdesi v údolí pod námi.

 

Naštěstí máme signál na mobilu a Dacia rezervu. Jen je otázka, jak ji zpod auta vyndat. V tom vidíme, jak okolo projíždí náklaďák s místními hochy. Mávám a ukazuji na kolo. Kluci na nic nečekají. Zastavují auto a během 5 minut(!) mají rezervu venku, kolo sundané a nové nandané. My jen zíráme. Je vidět, že s pneumatikami a různými defekty tu mají zkušenost.

Moc klukům děkujeme a s rezervou pokračujeme z hor dolů. Volant je najednou krásně pevný a mně dochází, že pocit auta „které na silnici plave“ byl nejspíše celou dobu důvodem špatné pneumatiky.



V Tafraout na nic nečekáme a jdeme přímo do servisu. I tady je několik milých a schopných kluků, kteří nám ochotně ukazují starší i nové pneumatiky. Moje rozšmelcované kolo, ve kterém je obrovský hřebík, už k jízdě použít opravdu nejde. Protože máme v plánu dalších deset dní najezdit okolo 2000 km, rozhoduji se koupit úplně novou pneumatiku. Kluci mi mezitím ještě kontrolují tlak a za půl hodiny můžeme vyrazit dál. Ideální servis, který nás vyšel na přibližně 1600 Kč.

Slunce pomalu zapadá a po náročném dni se rozhodujeme místo návštěvy města raději ubytovat. Bio Beldi se nachází v tiché lokalitě kousek za městem. Na večeři si dáváme jen marocký salát a omeletu z vajec.

 


15. 3. pátek: Hory, které jsou všude okolo nás, pomalu ozařují ranní sluneční paprsky. Výhledy z horní terasy ubytování jsou famózní. Nespěcháme. Dnes nemusíme balit, a tak si užíváme klidné ráno a úžasnou snídani.

Nasyceni marockými dobrotami nasedáme do auta a vyjíždíme po úzké klikatící se silničce do hor Antiatlasu. Silnice je tak úzká, že někteří z nás potřebují mít na cestu vzhůru zavřené oči. Konečně přijíždíme na vyhlídku pod horou Jebel L´Kest (2359 m n.m.). Jsme 1420 metrů nad mořem a právě jsme překonali 500 výškových metrů. Auto parkujeme u mešity a jdeme se projít po vesnici, která je z mého pohledu světem sám pro sebe. Zapomenuté místo kdesi mezi horami. Výhledy do hlubokého údolí pod námi jsou ale dechberoucí. Po krátké procházce se vracíme opět šílenou silnicí dolů do údolí.



I u Tafraout se nachází prehistorická skalní rytina. Konkrétně se jedná o rytinu gazely v malé vesnici Tazka. Rytina je krásná, ale mnohem krásnější je procházka okolo vesnice, která je z převážné části tvořena tradičními hliněnými berberskými domy.

Dokonce se zde nachází otevřený berberský dům, kterým vás provede jeden z místních. Návštěva opravdu stojí za to! V domě je vše přesně tak, jak bylo dřív. Od průvodce se navíc dovídáme všechny možné podrobnosti o berberském životě, a tak jsme brzy obohacené o mnoho nových poznatků.

Z Tazky do Tafraout je to co by kamenem dohodil a zbytek dojel Dacii. Snídaně byla sice skvělá, ale už je odpoledne a my máme zase strašný hlad. Protože je Tafraout turistické městečko, ramadán-neramadán, restaurace jsou zde otevřené i nyní.

Tradiční marocký tajin si dělíme na půl, stejně jako tradiční polévku a salát. Jídlo je výborné a brzy máme opět plná břicha k prasknutí.

Tafraout je známý pro své kožené výrobky. V místních krámcích konkrétně seženete ručně dělané kožené papučky a nebo třeba kabelky a opasky. Ceny jsou zde velmi příznivé a ještě se dá smlouvat. Kromě botiček a kabelek si holky kupují nádherné ručně tkané koberce a různé další dárečky.



Po saturování nákupních chtíčů vyrážíme k Modrým a červeným skalám. Ty nedaleko Tafraout obarvil v roce 1984 belgický umělec Jean Vérame. Na své landartové dílo použil 18 tun barev! Barevné obrovské skály jsou v béžovo-žluto-oranžových skalách viditelné z dálky. Fotíme si „pomalovanou krajinu“, a pak přejíždíme pod ikonickou skálu Chapeau Napoleon, kde si užíváme všechny odstíny měnící se krajiny při západu slunce.

Po výborném obědě dáváme tafraoutským restauracím další šanci a opět máme štěstí na výběr. Chuť úžasného hovězího tajinu se švestkami už jen tak něco nepředčí.



16. 3. sobota: Dnes nás čeká jedním slovem roadtrip. Potřebujeme se dostat na okraj Sahary, který je od nás vzdálený 700 kilometrů! Vstáváme už v 6:30 a v 7:10 vyrážíme skrz spící krajinu na východ. Jedeme přes hory a rozbitá silnice se klikatí všemi směry. První kilometry ubíhají opravdu pomalu. Když ještě potkáme obrovská stáda velbloudů, je vymalováno. Musíme zastavit a počkat. To nám ale vůbec nevadí, protože vidět velbloudy z takové blízkosti a v takovém počtu je pro nás, Evropanky, obrovským zážitkem.

V Talbourt konečně odbočujeme na hlavní silnici do Taty. Na široké RN7 potkáváme jen minimum aut, a tak se jízda výrazně zrychluje. Okolo nás jsou nádherné hory Antiatlasu. Co chvíli musíme zastavit a tu krásu vstřebat nebo zachytit na fotce. Krajina je kamenitá polopoušť. Kde dřív tekly velké řeky, jsou nyní prázdná koryta. Přejíždíme přes obrovské mosty a hráze, jediné doklady zaniklých vodních ploch.



V Tata dobíráme naftu. Cestou dál potkáváme několik oáz a občas zastavujeme na vyhlídkách. Oázy Akka Iguirene, Tissint a Foum Zguid jsou krásné, největší oáza je ale v městě Zagora. Potřebuji kafe a na chvíli odpočinout očím. Zastavujeme u malé otevřené kavárny/restaurace a objednáváme si kafe, džus a hnusnou omeletu, která je předzvěstí dalších připravených hnusných jídel v blízké budoucnosti.

Ze Zagory do Alnifu je to 160 kilometrů. Silnice jsou krásně rovné, lemované kamenitou pouští a úplně bez aut. Jedu opravdu rychle. V Alnifu, mekce trilobitů a zkamenělých hornin, musíme zastavit. Nabídka polodrahokamů, trilobitů a jiných zkamenělin je obrovská a ceny víc než příznivé. Nakupujeme dárky a pokračujeme dál na východ.

Slunce se chýlí k obzoru. Dalších 130 kilometrů a jsme v Merzouze, posledním městě na okraji Sahary. Slunce akorát zapadá a já jsem doslova vyřízená.

U ubytování potkáváme majitele pronajatého apartmánu a našeho zítřejšího průvodce. Vysvětluje nám, co všechno potřebujeme a nepotřebujeme na zítřejší cestu do pouště a brzy se loučíme. Potřebujeme si odpočinout.



17. 3. neděle: Po včerejším bláznivém roadtripu vstáváme později. Nespěcháme. Duny a poušť máme doslova přímo za domem. Snídáme, a pak vyrážíme do pouště. Dlouhého ranního chystání začneme litovat hned během prvního kroku v sypkém písku. V 10:00 je na výlet do Sahary už opravdu pozdě.

Bez stínu, se sluncem nad hlavou se plazíme na jednu z nejvyšších dun. Písek nám pod nohama klouže, a tak co krok, to půl kroku sjezd zpátky do údolí. Konečně jsme celé zpocené na vrcholku duny. Z mého ambiciózního plánu na procházku po dunách zbývá jen slovo plán. Dál už holky nedostanu. Sedíme na duně a užíváme si pohledy do dálky. Je tu úžasně. Výhledy po pouštní krajině jsou nezapomenutelné.



Po půlhodinové zastávce se vracíme zpátky do Merzougy. Městečko má jednu hlavní ulici, na které najdete všechny obchůdky. I tady se dají sehnat nějací ti trilobiti, ale ceny jsou už jinde. Daleko zajímavější je sortiment berberských čajů. Mix desítek bylin je prý skvělý na celkové ozdravení organismu. Kupujeme čaje, pomády na rty a růžové vody a pak si dáváme oběd v jedné z místních restaurací. Pokud se někdy vydáte do Merzougy, rozhodně se vyhněte restauraci na rohu, která má na dveřích spoustu různých cestovatelských nálepek a zvenku vypadá jako místo, kde se musí zastavit každý cestovatel. Zdejší jídlo je jedním slovem hnus, případně se dá použít ještě výraz nejedlé. Hlavně se ale nejděte podívat dovnitř, kde se jídlo připravuje. Z místní špíny se vám udělá nevolno ještě před tím, než podávané jídlo vůbec vyzkoušíte.

S poloprázdnými bříšky se vracíme na apartmán. Sprcha, zabalení věcí a přesun do jednoho z místních hotelů, ve kterém nás v 15:00 vyzvedává náš průvodce. Hotel je prázdný. Velkému atriu dominuje bazén. Holky na nic nečekají a jdou se zchladit. Po hodince zevlování konečně přichází Ahmed. Nasedáme do velkého auta s pohonem 4x4 a jedeme na první zastávku naší tour.

Představení s africkou hudbou místních imigrantů je jistě zajímavou zastávkou, pokud by nebylo představení „hrané“. S díky proto odmítáme a místo na turistický koncert vyrážíme konečně do pouště.



Ahmed nám zastavuje u starého povrchového lomu, kde se nachází spoustu zkamenělin. Konečně využívám své geologické kladívko. Nacházíme spoustu amonitů. Zkameněliny jsou doslova všude okolo nás. Se zatajeným dechem probíráme kamení a nevíme, do čeho „ťuknout“ dřív. Asi po hodině bezdechého kopání s batohy obtěžkány kamením pokračujeme dál.

Další zastávkou jsou staré doly na antracit, ze kterého se dělá barva do řasenek, tužky na oči a marocký tradiční prášek na oční linky.


V místních dolech pracovat nechcete. Jsou děsivé. Úzké hluboké škvíry, do kterých jsou horníci spouštěni kovovým lanem. BOZP a fixace stěn nulová. Jak nám náš průvodce říká, úrazy tu jsou na denním pořádku. Z dolů tak postupně horníci mizí. Je lepší si najít jinou, bezpečnější práci.

V poušti se nachází i zaniklá francouzská nebo nomádská vesnice. Francouzská vesnice vznikla kvůli těžbě kamene. Do dnešních dní z ní zbylo jen několik rozpadajících se domů.



Nomádská vesnice je daleko zajímavější. Stany uprostřed planiny, několik kusů dobytka a nikde nic. Nechápeme, jak v takových podmínkách mohou lidé přežít. Nomádské ženy nás zvou na čaj. Neodmítáme. Slunce se chýlí k obzoru a Ahmed nám odpovídá na všechny všetečné otázky. Obdivujeme lidi, kteří si vybrali tvrdý život v poušti a stále nechápeme, jak se obejdou bez vody a zelené trávy.

Za vesnicí upouštíme tlak v pneumatikách. Autem vyrážíme na duny. Slunce je už téměř na horizontu, když přijíždíme na vrcholek duny, ze kterého máme na západ slunce nádherný výhled. Užíváme si podvečerní atmosféru, a pak přejíždíme do kempu, kde budeme dnes spát.

 

Večeře v kempu se podává poměrně pozdě. Když se před námi objeví první chod, máme už opravdu velký hlad. Tradiční polévka, salát, úžasný tajin a dezert. Tolik jídla nemůžeme nikdy sníst. Naštěstí se v poušti nic nevyhodí. Nesnězené jídlo dojí personál kempu a potulní psi.

 

Po večeři nás zvou k „zábavě“ u ohně, kde se hraje na bubny a zpívá. Přiznám se, že na takovou „show“ moc nejsem, a tak si brzy odcházím odpočinout do stanu.



18. 3. pondělí: Vstáváme v 5:45. Čeká nás snídaně a východ slunce na dunách. I dnes máme opravdu hodně nabytý program, a tak hned po snídani v 7:00 vyrážíme na velbloudech zpátky do Merzougy.


Jízda na velbloudech je opravdovým zážitkem, ale po necelých dvou hodinách jsme opravdu rády, že můžeme sesednout. Naše vnitřní svalstvo dostalo zabrat. Delší projížďku si nechci představovat 😊.

V 9:00 se loučíme s pouští i naším průvodcem a vyrážíme „zpátky do civilizace“. První zastávku děláme až v kaňonu řeky Todry. Kaňon je krásný, ale přeplněný lidmi a zájezdy turistů. Procházíme se, a pak raději mizíme na další zastávku do kaňonu Dades.



V kaňonu Dades je pusto. Okolí řeky lemují rozkvetlé stromy a za každou zatáčkou nás překvapí nová barva/odstín hor. Je tu krásně. Zastavujeme na vyhlídce, před kterou jsou zajímavé zaoblené skály, a pak pokračujeme serpentinami vzhůru. Z vrcholu kaňonu máme nejlepší výhled.

I cesta přes kaňon zpátky na hlavní silnici nás nepřestává fascinovat. Projíždíme přes údolí růží, kde se nachází i obchůdky s produkty obsahující růži, ale nezastavujeme. Holkám místní růžové vůně smrdí.

Do Ouarzazate přijíždíme v podvečer. Jdeme se ubytovat, a pak hledáme otevřenou restauraci. Máme štěstí, na hlavní silnici potkáváme příjemný podnik, ve kterém se i výborně vaří.



19. 3. úterý: Vstáváme v 7:00 a v 8:15 už vyrážíme na nejturističtější místo našeho výletu, Kasbah Aït Ben Haddou (UNESCO). Aït Ben Haddou je krásné městečko tvořené hliněnými berberskými domy. Natáčelo se zde spoustu filmů, což zapříčinilo, že nyní je obleženo autobusy, které sem dováží turisty z blízkého i dalekého okolí.

Procházíme se po úzkých uličkách a obdivujeme zdobené hliněné domy. Co chvíli míjíme nějakého prodejce nebo turistu. V Aït Ben Haddou nemá smysl cokoliv kupovat. Ceny jsou zde vyšponované do nesmyslných výšin.



Lezeme na protější kopec, ze kterého je krásný výhled na město, a pak si dáváme kafíčko stranou od hlavního ruchu, kde se nachází i obchůdky s velmi levnou keramikou. Po prohlídce města nasedáme do auta a přejíždíme přes Atlas do Marrákeše.

Cestou potkáváme jeden obchůdek s keramikou za druhým, nechybí ani nabídka polodrahokamů. Přejíždíme přes sedlo Tizi n'Tichka (2260m), za kterým zastavujeme a obědváme v restauraci s úžasným výhledem na okolní hory.

Ticho hor brzy měníme za tepající Marrákeš. Auto parkujeme u vnějších hradeb a s batohy se noříme do změti uliček. Z každé strany na nás někdo pokřikuje. Lidi sedí na ulici a nabízí zeleninu, ovoce i vlastní rukodělné výrobky. V ulicích vládne řízený chaos. Co chvíli kolem projede motorka. Sotva se na ulici vejdeme ještě my.

Z hlavní třídy odbočujeme doleva, a pak zase doprava, kde nás do uší praští ticho. Jako bychom se ocitli v jiném světě. Zvoníme na ubytování, kde se ticho dá téměř krájet. Otevírá milá recepční. Chvíli odpočíváme, a pak bez batohů vyrážíme na prohlídku města.



Procházíme se po medině až k Almoravid koubbě a Ben Youssef madrase. Na každém kroku je nějaký obchůdek, na každém kroku se smlouvá. V Marrákeši poprvé vidíme následky podzimního zemětřesení. Některé domy jsou spadené úplně, některé drží pomocí kovových obručí a dřevěných lešení. Dokonce i některé kamenné památky, jako třeba palác Bahia, mají popraskané zdi.

Procházíme se až k ikonické mešitě Kutubíja, a pak se vracíme na hlavní náměstí Djemaa el-Fna, z mého pohledu nejbizarnější místo z celého Marrákeše. Po západu slunce jsou místní stánky s občerstvením přeplněny turisty i místními. I my se nakonec necháváme přesvědčit a sedáme si vedle milého Maročana, který nám vysvětluje nabídku pokrmů.

Večeře na Djemaa el-Fna je zážitkem. Jídlo je chutné, ale nejlepší je stejně plněný koláček jednoho z místních naháněčů, který mu bereme přímo od pusy (samozřejmě s jeho svolením).


Aby nám trochu odlehlo, jdeme se projít k paláci Bahia. S každým krokem dál od náměstí Djemaa el-Fna jsou uličky více ztemnělé a pocit bezpečí se pomalu vytrácí. Na cestě zpět na ubytování potkáváme skupinu malých dětí, které na nás začnou i sprostě pokřikovat. Konečně důvod použít naučený výraz „šúma“ neboli „styď se!“, který velmi rychle burcuje i procházející Maročanku. Ta okamžitě začíná dětem spílat a nám se omlouvat.



20. 3. středa: I dnes vstáváme v 7:00. V 8:00 už sedíme u snídaně a po snídani vyrážíme stále ještě nalehko k paláci Bahia. Palác je tvořen nádhernými místnostmi a atrii. V komplexu najdete jemnou precizní štukovou výzdobu, dřevořezby, malby i kašny a stříhanou zeleň.

Po prohlídce, která opravdu stojí za to, se vracíme zpátky na ubytování. Vyzvedáváme batohy a brzy už Marrákeši dáváme sbohem. Naším dnešním cílem je městečko Imlil, které se nachází pod nejvyšší horou Maroka a severní Afriky, Jbel Toubkal (4167 m n.m.).

V Imlilu kupujeme jídlo na svačinku a autem vyjíždíme do sedla pod vrchol hory Aourirt n'Ouassif (2726 m n.m.). Balíme výbavu na odpolední výlet a stoupáme vzhůru.



Hory jsou zde nádherné. Ze sedla Tizi n Tamatert (2302 m) stoupáme přes cedrový les vzhůru. Brzy se dostáváme nad úroveň lesa a nemůžeme uvěřit svým očím. Okolní výhledy jsou dechberoucí. Úzká cestička vede stále vzhůru. V závěru trasy ji ztrácíme a na hřeben a první vrchol s vyhlídkou jdeme napřímo.

Z vrcholku je skvěle vidět zasněžený Jbel Toubkal, okolní hory i úzké údolí a vesničky pod námi. Je tu krásně a ticho. Naproti nám ční vrchol Aourirt n'Ouassif. I přesto, že to nemáme daleko, nakonec se rozhodujeme horu nepokořit. Nespěcháme. Na kopci nás přichází pozdravit volně se pasoucí kozy. Užíváme si jak výhledy, tak výbornou svačinku a v dálce pozorujeme přicházející mraky. Ty brzy zakrývají nedaleký vrchol Aourirt n'Ouassif, a tak se raději balíme a scházíme zpět dolů k autu.


S přicházejícími mraky se úplně mění situace. V horách se velmi rychle ochlazuje. Sjíždíme do Imlilu a jdeme se ubytovat. V hotelu jsme sami. Pan domácí nám nabízí čaj, a protože se nám už nikam nechce, objednáváme si i večeři. Ta je obrovská a výborná.



21. 3. čtvrtek: I dnes vstáváme v 7:00. V 7:30 snídáme a v 8:00 už odjíždíme směrem do vesnice Douar Taddert nedaleko Asni, epicentra podzimního zemětřesení. Cestou potkáváme polorozpadlé domy i bílá improvizovaná stanová městečka, která fungují jako nouzová ubytovna pro lidi, kteří během zemětřesení měli štěstí a přežili.

V Douar Taddert je ticho. Naše kroky vedou na pole poseté chalcedony a zkamenělými mušlemi. Výhledy na vrcholky hor Atlasu a ranní slunce střídá nepropustná mlha. Procházíme se dál a za další půlhodinu máme opět štěstí. Mlžné opary se rozplývají a před námi se objevují pohledy na duhové hory. Nádherné místo. Jen v údolí pod námi svítí bílá barva improvizovaných stanů, všudypřítomné memento podzimního zemětřesení.

Po sedmi kilometrové procházce obtěžkány kameny nasedáme do auta a přejíždíme na západ k oceánu. Městečko Essaouira je tvořeno krásnou koloniální architekturou. Nachází se zde úžasný přístav, mnoho historických budov, trhy a nechybí ani pláž.



Nejdřív se jdeme podívat na pláž. „Konečně zase u oceánu,“ říká si nejedna z nás. A pak přecházíme k historickému přístavu, kde se nachází stovky malých modrých rybářských člunů. Pochozí opevnění, ze kterého je krásný pohled na oceán i město, se během ramadánu po západu slunce zavírá. Nevadí. Na návštěvu města máme ještě zítřejší dopoledne.

Teď se jdeme najíst 😊.

 


22. 3. pátek: Balíme a loučíme se s krásným apartmánem. Nasedáme do auta a přejíždíme na parkoviště přímo před historické centrum Essaouiry. Je brzy ráno a většina turistů i obchodníků vyspává. Dveře od dílen a obchůdků jsou zavřené, uličky zejí prázdnotou. Zvláštní, procházet se po spícím městě, kde normálně přes davy nemůžete téměř ani projít.

Hradby, které byly včera po západu slunce zavřené, jsou dnes již otevřené. Nad oceánem leží pomalu se vzdalující ocelově šedá mračna. V Essaouire dokupujeme poslední suvenýry (alespoň si myslíme, že jsou poslední 😊) a pak přejíždíme okolo pobřeží do přímořského městečka Tamraght.



Oblast okolo Essaouiry a Tamraghtu je posetá arganovými háji. Okolo silnic vysedávají prodavači medu a arganového oleje všech kvalit a v každé menší i větší vesnici se nachází obchody zaměřené na výrobky z arganu.

Argan je produkt, kterým se tu živí snad každý. Výjimku netvoří ani pasáčci koz, kteří dovolují svým zvířatům obírat místní stromy, načež od projíždějících turistů vybírají peníze za pořízené fotografie těchto unikátních situací.

Zastavujeme v arganovém háji a jdeme se trochu projít. Kozy nepotkáváme žádné, zato želvy hned dvě. Další zastávku děláme až u jedné z mnoha kooperativních prodejen arganových výrobků, kde nám místní ženy ukazují zpracování arganu a vysvětlují rozdíl mezi arganovým olejem na jídlo a do kosmetiky. I tady se pasou kozy na stromech, a tak si je rychle fotíme.

V 16:00 přijíždíme do krásného ubytování v přímořském Tamraghtu. Zítra nám letí letadlo zpátky do Evropy, a tak přebalujeme a zjišťujeme reálnou váhu jednotlivých zavazadel.

Večer se jdeme projít na nedalekou pláž, kde si užíváme „poslední večeři“ přímo nad oceánem. Výborné jídlo a krásný západ slunce je skvělým rozloučením za naším marockým dobrodružstvím.



23. 3. sobota: Je potřeba zabalit všechny věci tak, aby neměli na letišti problém. Z Tamraghtu přejíždíme do Agadiru. První zastávku děláme v Carrefouru, kde si kupujeme svačinku, a pak ještě zajíždíme na poslední marocký souk, kde utrácíme poslední dirhamy.

V 11:00 necháváme netknutý automobil v půjčovně a v 13:00 letíme zpátky do Evropy. Tak zase příště barevné a voňavé Maroko.







 

 

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page