Maroko 13.- 24. 1. 2025
13. 1. pondělí: Let z Vídně do Agadiru trvá okolo čtyř hodin. Ten dnešní se zdá být nekonečným. I přes půlhodinové zpoždění ale nakonec přilétáme načas. V Agadiru nás vítá poslední účastnice Katka, která přiletěla na rozdíl od nás z Manchesteru už včera. Kupujeme sim kartu, vyměňujeme peníze a všechno se zdá být v pohodě až do chvíle, kdy přicházíme k půjčovně aut.
Tady na nás čeká dlouhá fronta a auto, kterému svítí hned několik kontrolek. Po poslední zkušenosti, kdy jsme dostali auto s defektem, jsem opatrná. Asi hodinu a půl nutím několik lidí z půjčovny, aby auto opravili. Nedaří se. Kontrolky svítí dál. Jinou dodávku ale nemají, a tak chtě nechtě usedám za volant a společně s ostatními vyjíždíme do prvního marockého večera.
Směřujeme na jih do Tiznitu. Každou chvíli míjíme neosvětlené chodce, cyklistu nebo různé druhy povozů, které bez signalizace začnou náhle odbočovat nebo předjíždět. Za Agadirem je doprava klidnější.
V Tiznitu se ubytováváme v hotelu nedaleko mediny. Většina z nás je po cestě unavená. Čaj a posezení v místní kavárně nakonec naláká asi polovinu spolucestujících. Milá obsluha nás informuje, že v centru jsou oslavy Nového roku. Berberský kalendář se řídí podle měsíčních fází a dnes je akorát úplněk, který zakončuje rok starý a otevírá rok nový. Platíme a i přes velkou únavu vyrážíme do mediny.
V centru je ticho. Přemýšlíme, zda už náhodou není po oslavách. Procházíme skrz opuštěné uličky až ke staré mešitě, kde to konečně žije. U mešity zpívají a recitují muži na kobercích. Vypadá to, jako by se modlili. Všichni nás cpou dopředu i přesto, že jsme (kromě Břeti) samé ženy. Připadáme si nepatřičně. Chvíli pobydeme, a pak se jdeme podívat k houfu u fontány La Source Blue. Tam v kruhu tančí a bubnují lidé převlečení do různých masek. Lidi jsou veselí a vstřícní, takže se opět tlačíme dopředu, kde máme nejlepší výhled.
V jednu chvíli se kruh s tanečníky přímo přede mnou rozevře a všichni se z kruhu postupně dostávají do průvodu pryč. Tak, jak bubny a víření začalo, tak zase skončilo. Je po oslavách. Pomalu se vracíme zpět na hotel, kde hned po sprše usínáme.
14. 1. úterý: Sluníčko sice zapadá výrazně později než u nás, ale také výrazně později vychází. Z hotelu tedy odjíždíme do centra města až v 8:30. Dáváme si snídani v jedné z místních restaurací a vychutnáváme ranní klid.
Po opravdu dlouhé snídani procházíme pomalu se probouzejícími uličkami Tiznitu. Krámky se vším možným jsou doslova na každém kroku. Najdete tu ovoce, zeleninu, krejčíře, prodejce tradičních marockých bot, krámky s „čínskými“ šmuky, ale i obchody s ručně tepaným stříbrem. Stačí projít 2 úzké ulice a máte, co potřebujete.
Procházíme okolo mešity Mosquee Idzekri a dál k fontáně La Source Blue, kde se nachází i nejstarší mešita ve městě a pomyslné historické centrum.
Po včerejších oslavách tu zbyly pouze závěsné girlandy. Jdeme se podívat do obchodu se stříbrem, kde se i všechny šperky ručně vyrábí, a pak nás lákají otevřené dveře historické kazby, kde v rámci novoročních oslav probíhá představení pro děti.
Procházíme skrz pevnost, a pak se už (se zastávkami na nákupy) vracíme zpátky k autu. Nasedáme a pokračujeme dál na jih. Nedaleko Legziry nás vítají první pohledy na Atlantik. Ve vzduchu je mnoho vodních par a sluníčko hřeje tak, že můžeme mikiny i dlouhé kalhoty nechat v autě.
Z parkoviště scházíme dolů na písečnou pláž, kde nás vítají prázdné restaurace a pár dalších turistů. Legzira je známá svými útesy, které tvoří několik do moře vystupujících oblouků. Během odivu je možné odtud po pobřeží projít až do nedalekého města Sidi Ifni. Procházíme pod prvním největším obloukem a o kousek dál nám cestu zahrazuje příliv. I přesto je tu krásně. Užíváme si teplo a čerstvý vzduch, a pak se vracíme směrem k restauracím. Je akorát čas pozdního oběda, a tak usedáme přímo na pláži na plastové židle a objednáváme tradiční tajín.
S pomerančovým freshem v ruce si vychutnáváme slunce a šumění moře. Ani nám nevadí, že na oběd musíme skoro hodinu čekat.
Saturováni výhledem i dobrým jídlem nasedáme do auta a přejíždíme o kousek dál. To abychom se na oblouky podívali i z výšky. Od silnice to je na útesy jen kousek. Procházíme skrz kamennou planinu, kterou sem tam pokrývají trsy kaktusů a sukulentů a brzy přicházíme ke třem posledním obloukům. Slunce se chýlí k západu a krajinu halí do zlatavého hávu. Výhledy jsou zde krásné.
Do nedalekého městečka Sidi Ifni to máme co by kamenem dohodil. Atlantik tady vytváří jedny z nejlepších podmínek k surfování v Maroku. Pokud vás spíš zajímá architektura, pak v Sidi Ifni oceníte zdejší modro-bílé stavby z doby španělského kolonialismu. Kulturní nadšenci zase ocení tradiční rybí trh, jehož odér se táhne po horní části města.
Parkujeme a jdeme se projít po relativně čistém městě. Největší špína a smrad je na trhu. Tam se ale moc nezdržujeme a se západem slunce raději usedáme do jedné z nedalekých kaváren. I tady je vzduch prosycen smradem, konkrétně z přepáleného oleje, ve kterém se smaží „marocké donuty“. Objednáváme kávu, marocký čaj a se zvídavostí nám vlastní i několik právě osmažených koblížků.
Do dvou apartmánů, které se nachází nad Sidi Ifni, přijíždíme večer. Rozdělujeme pokoje, povídáme a brzy jdeme spát.
15. 1. středa: Po napůl probdělé noci vstáváme velmi brzy. Vítr od Atlantiku celou noc bušil do oken a holky ve vrchním apartmánu skoro nezamhouřily oka. V 8:00 už sedíme v autě a vyjíždíme do pomalu se probouzející krajiny. Našim cílem je 200 km vzdálená bašta Fam el Hisn. Tedy konkrétně krajina v jejím okolí.
Projíždíme skrz kopce a brzy se dostáváme do posledního většího městečka Guelmin, po kterém následují kilometry opuštené kamenité krajiny.
U Fam el Hisn odbočujeme na prašnou kamenitou cestu, která nás vede až k prázdné přehradě. Poslední zbytky vody v jinak vyprahlé krajině se ukrývají pod hrází. Pomalu se zmenšující vodní plocha láká život. V okolí jsou rozkvetlé kytky, zelené stromy i několik vodních ptáků. Jak bude krajina vypadat za pár týdnů, až voda na dlouhé měsíce zmizí, je otázkou.
Nahazujeme batůžky a vyrážíme na túru do kamenité krajiny. Jako první nás čeká výšlap na hřeben, ze kterého máme krajinu pod námi jako na dlani. Cestou potkáváme trilobity i zajímavé kamenné struktury. Na hřebeni děláme první pauzu. Kromě občerstvení nesmí chybět ani společná fotografie. Krajina okolo nás je nádherná a liduprázdná.
Pokračujeme po hřebeni dál, a pak scházíme zpět k úrovni prehistorického jezera, po kterém zbyl v krajině jen reliéf. Hledáme subsaharské prehistorické skalní rytiny a brzy máme štěstí. V jednom kamenném poli nacházíme hned několik krásných rytin slonů a dalších zvířat, která obývala zdejší krajinu v době, kdy tu byly příjemnější podmínky k životu.
Z Fam el Hisn přejíždíme do Tafraout. 123 kilometrů dlouhá trasa vede skrz údolí, hluboké kaňony i náhorní plošiny, aby se pak klikatící se horskou silnicí dostala do městečka pod Antiatlasem. Cestou potkáváme první marocké velbloudy a zjišťujeme, jakou sílu má ve zdejší vysušené krajině přívalový déšť. Část cesty u Igmiru je zničená úplně. V okolí jsou poházené palmy a stavební suť. Naštěstí se nemusíme vracet a místo asfaltu volíme cestu po kamenech.
Do Tafraoutu přijíždíme pozdě odpoledne. Máme hlad, a tak si rovnou sedáme do jedné z vyhlášených restaurací. Jídlo tu mají výborné. Nejlepší je hovězí tajín s mandlemi a švestkami. Dáváme si i čaj a další dobroty, a pak už se jedeme ubytovat do nedalekého hotelu, kde jsme v polovině ledna jedinými hosty.
16. 1. čtvrtek: Snídani dostáváme přímo na hotelu. S plnými bříšky vyrážíme do terénu až v 9:30. Projíždíme Tafraout a za vesnicí Tamaloukte začínáme stoupat po úzké klikatící se cestičce vzhůru. Nejhorší jsou zatáčky. Jen tak tak, že se do nich s naší dodávkou vejdeme. Trochu zpocení přijíždíme k bráně horské vesničky, ze které se vychází na jeden z nejznámějších vrcholů hor Antiatlasu, Jebel L´Kest (2359 m n. m.). Výhled zpět do údolí je dechberoucí.
Parkujeme auto u mešity, která nesmí chybět ani tady, v maličké vesnici uprostřed hor, a jdeme se projít. Asfaltovou silnici brzy střídají úzké chodníčky mezi více či méně rozbořenými domy, a protože je krásně, pokračujeme po stezce dál do hor až na další opět dechberoucí vyhlídku. Slunce svítí, kolem dokola ani živáček. Je tu úžasně.
Nabaženi výhledy nasedáme opět do auta a sjždíme po úzké silnici do údolí. V některých zatáčkách zase raději ani nedýcháme. Hluboce si oddychneme až v údolí.
Z hor Antiatlasu přejíždíme do Tazky. V polorozpadlé vesnici, kterou tvoří více méně opuštěné hliněné domy se nachází i jeden tradiční berberský dům, který funguje jako skanzen. Komentovaná prohlídka od pána z 16. generace berberů, kteří zde žili a opravovali místní dům, je výborným pohledem na berberskou kulturu. Ptáme se ho na všechno. Na pohřbívání, domluvené svazky, školství, i změnu klimatických podmínek, které jsou v místní krajině patrné na každém kroku. V dříve zeleném údolí nyní usychají i palmy. Bez vody není život a v Tafraout, kde je v současné době voda 200 metrů hluboko pod zemí, to dobře vědí.
Po návštěvě Berberského domu přecházíme k prehistorické rytině gazely. Chvíli obdivujeme poměrně velkou rytinu, a pak se vracíme k autu, kterým přejíždíme do nedalekého Tafraout. Je čas oběda, a tak si jdeme sednout do další z místních výborných restaurací.
S plnými bříšky jdeme nakupovat. Tafraout je známý výrobou tradičních marockých kožených bačkor „babouche“. Nakoupíte tu i úžasné ručně tkané koberce, produkty z arganu, mandle a třeba med od místních včeliček. I my nakupujeme aganový olej, jelení loje a další „nutně potřebné suvenýry“. Přesyceni vjemy z místní tržnice a obchodů nasedáme opět do auta a přejíždíme pryč od hluku města a trhů k Modrým skalám (Les Rochers Peints).
Modré skály jsou landartovým dílem, které vytvořil v roce 1984 belgický umělec Jean Véram. Ten vzal 18 tun modré, fialové, růžové a zelené barvy, kterými společně s místními hasiči pomaloval obrovské balvany nedaleko Tafraoutu.
Od roku 1984 byly skály mnohokrát přebarvené a do dnešních dní lákají pozornost turistů z celého světa.
Auto necháváme zaparkované na okraji prašné cesty a do údolí s balvany se jdeme projít. Je akorát zlatá hodinka. Poslední hodina před západem slunce, kdy sluneční paprsky překrývají krajinu zlatým světlem. Procházíme se údolím a přemýšlíme, zda by nebyla krajina hezčí bez barevných skal. Slunce totiž samo barví některé skály do ohňově oranžové a zdejší scenérie nám opět berou dech. Čekáme na západ slunce, a pak se vracíme zpět k autu. Někteří z nás potřebují ještě dokoupit koberec, někdo zase svačinu na zítřejší celodenní přejezd do Merzougy, a tak děláme rozchod.
17. 1. pátek: Dnes nás čeká náročný 700 km dlouhý přejezd přes hory Antiatlasu, rovinatou kamennou polopoušť s oázami až k Sahaře. Vstáváme tedy velmi brzy a v 6:30 už vyrážíme přes spící Tafraout dál. Prvních několik kilometrů vede po rozbité asfaltce přes hory Antiatlasu. Cestou potkáváme tak málo aut, že by všechna šla spočítat na prstech jedné ruky.
V prvním městě na trase, Tata, je už světlo. Z klikatící se asfaltky sjíždíme do rovinaté planiny pod horami. Silnice jsou zde široké a rovné. Zastávku děláme až na vyhlídce u Tissintu. Zdejší řeka tu vyhloubila mělký kaňon, okolo kterého je svěží zeleň a palmy. Protahujeme nožky a přejíždíme do Foum Zguid, kde zastavujeme ve výborné kavárně na kafíčku a čerstvě vymačkaném pomerančovém džusu.
Největší oázou Zagora projíždíme a zastavujeme až v Alnifu, Mekce všech geologů a hledačů trilobitů a jiných zkamenělin.
I my pořizujeme nějakého toho trilobita a pak už přejíždíme do Merzougy, brány saharské pouště. Vítáme se s Ahmedem, naším zítřejším průvodcem, a dle jeho rad se jdeme najíst do nedaleké restaurace. Jídlo je tu ale odporné a když pak Ahmeda potkáme, vysměje se nám, že myslel tu vedlejší restauraci…
18. 1. sobota: Nad Merzougou pomalu svítá. V 8:00 nasedáme do auta a vyrážíme na duny, které se nachází hned za městem. Vrcholky dun v Erg Chebbi mají výšku okolo 850 m n. m. Auto necháváme v nadmořské výšce okolo 700 metrů, takže na vrchol to je okolo 150 metrů převýšení. V písku se chodí zhruba stejně jako ve sněhu: dost blbě. Jakmile se dostaneme na úpatí duny a trasa zešikmí, pohyb v písku je ještě náročnější. Dva kroky vzhůru, sjezd o jeden krok zpátky a takhle pořád dokola. Naštěstí není kam spěchat a po hodině snažení se konečně dostáváme na vrchol první duny.
Je tu krásně. Ticho, ve kterém pofukuje vítr jen občas přeruší nějaký zvuk z probouzející se Merzougy. Viditelnost je úžasná. Na východě vidíme až do Alžírska. Pod námi je Merzouga s jezerem a rozkvetlou pouští na jedné straně a pouštními kempy na straně druhé. Ze severu se ženou mraky, ale to nás netrápí. Přecházíme ještě k vyšší duně odpočíváme, vychutnáváme si okamžik, a pak se vracíme dolů k autu. U vodojemu vysypáváme písek z bot. Máme ho v nich tolik, že už skoro nemůžeme chodit.
V 10:30 přejíždíme zpátky na ubytování. Na hodinu a půl děláme rozchod. Někteří z nás potřebují ještě dokoupit místní výrobky (pouštní čaj, krystaly eukalyptu, přírodní kartáčky a další drobnosti), někdo si chce dát kávičku nebo oběd. Ve 12:15 vyrážíme k pouštnímu jezeru Dayet Srij.
Dayet Srij je sezónní jezero. Objeví se vždy po vydatných deštích. Protože na Sahaře příliš neprší (jednou za deset let), většinu roku je vyschlé. Nyní máme ale štěstí. V září byly v této oblasti Maroka rozsáhlé povodně, a tak se některá jezera opět objevila.
Okolo Dayet Srij potkáváme velké stádo velbloudů, kteří si pochutnávají na rozkvetlé vegetaci i čerstvé vodě z jezera. Teď jsou akorát v období páření, a tak slintají, různě skřehotají a když čůrají, rozmetávají svou smradlavou moč všude okolo. Někteří velbloudi jsou tak roztoužení, že koušou ostatní velbloudy, a tak jim majitelé přivazují nohy k sobě. Prý aby ztratili dominanci a agresi.
U jezera se nachází i pojízdná kavárna. Uprostřed rozkvetlé kamenné pouště vypadá malé autíčko se solárem na střeše nepatřičně. O to víc jsme překvapeni kvalitou a výbornou chutí kávy. Zastavení u pojízdné kavárny, která své nápoje servíruje v nedalekém nomádském stanu přímo u jezera, hodnotíme jako jedno z nejlepších dnešních rozhodnutí 😊.
Ve 14:00 přijíždíme k hotelu, kde nás vyzvedává Ahmed se svým přítelem. Nasedáme do dvou terénních aut a vyrážíme do pouště. První zastávku děláme na vyhlídce na marocko-alžírskou hranici. Ahmed nám odpovídá na všechny naše všetečné dotazy a opět se dovídáme spoustu zajímavostí.
Další zastávkou je místo s amonity. Díky podzimním velkým dešťům se tu zkameněliny sbírají jako houby. Amonitů i jiných druhů zkamenělých živočichů je tu spoustu. V naší výpravě pouští nechybí ani zastávka v opuštěné francouzské vesnici a dolech na „maskaru“, odkud máme krásný výhled do krajiny.
Nejlepší zastávkou celého výletu je ale určitě nomádská vesnice. Jak dokáží Nomádi přežít v poušti téměř bez vody, s minimem dřeva a zdrojů? To si nikdo z nás nedokáže představit. „Chcete se podívat, jak se dělá sýr?“ zavolá na nás Ahmed od jednoho stanu. „Samozřejmě,“ vykřikneme a jdeme se podívat do stanu, kde jsou pověšené různé kusy masa, po kterých lezou mouchy a paní, která v kozím měchu tluče sýr. Ve stanu není nic. Jen podložka na zemi, paní, kozí měch a sušící se maso.
V jednom z otevřených stanů dostáváme čaj a sušenky. Je tu krásně, ale pořád nám vrtá hlavou, jak zde mohou místní přežít.
Ahmed se svým kamarádem upouští tlak v pneumatikách. Vjíždíme do dun. Slunce se pomalu chýlí k obzoru a já jsem ráda, když po šílené jízdě v písku konečně přijíždíme do kempu. Dostáváme čaj a malé občerstvení, a pak se vracíme zpátky na duny. Západ slunce na Sahaře je nádherným zážitkem. Jen škoda, že je hned po západu na poušti taková zima.
V kempu dostáváme i skvělou večeři, a pak už mizíme do stanů. Večerní bubnování u ohně si po několika písníc necháváme ujít. Teplota klesá k nule. Oblíkáme všechno oblečení, které máme s sebou a zavrtáváme se pod několik dek.
19. 1. neděle: Po mrazivé noci nám náladu vylepšuje snídaně. Na Sahaře nás čeká teplý čaj, káva, všechny možné typy zákusků i tradiční placky a berberská omeleta.
V 8:30 necháváme batůžky na hromadě a jeden po druhém nasedáme na své prskající, řehtající a moč rozprašující velbloudy. Společně se dvěma průvodci vyrážíme přes duny zpátky do Merzougy. Ze sedla je poušť zase trochu jiná.
Po necelé hodině a půl přicházíme zpátky do civilizace. Tak trochu si nedokážu představit putovat s karavanou po slavné středověké obchodní trase ze Zagory do Timbuktu. Místo 1,5 hodiny bych totiž v sedle musela vydržet celých 52 dní!
V Merzouze nasedáme do auta a poušť i mrazivé ráno necháváme za zády. Za Arfoudem nás zastavuje policejní hlídka. Jela jsem moc rychle. Dostávám pokutu 150 dirhamů. Daleko náročnější je ale fakt, že na vystavení dokladu o pokutě čekáme asi patnáct minut, takže veškerý ušetřený čas rychlou jízdou je pryč.
Za Achouria zastavujeme znovu. Tentokrát kvůli podzemním studnám a systému zavlažování, který zde Maročané po generace ručně kopali, aby přivedli vodu z několik kilometrů vzdálených hor na svá políčka.
I přesto, že mají Maročané špatnou pověst šmelařů a podvodníků, většina místních jsou opravdu milí lidé, kteří se vám budou snažit co nejvíc pomoci nebo vyhovět. Najdou se ale i vyčůránci, kteří potvrzují onu špatnou pověst. A na takového jednoho jsme narazili cestou do kaňonu Todra, kdy jsme dostali hlad a já udělala základní chybu- nezeptala jsem se v restauraci na cenu jídla a rovnou objednala. Pečené kuřecí kousky, kterých jsme se sotva najedli, byly naším nejdražším marockým jídlem.
I přes špatnou zkušenost s obědem nás nejslavnější marocký kaňon Todra uchvátil. Možná proto, že není hlavní sezóna, kdy kaňon okupují zástupy turistů, a tak si procházku okolo vysokých skalních stěn můžeme užít téměř sami. Procházíme se po asfaltce, okolo které protéká křišťálově čistý potůček a pozorujeme obrovské skalní stěny. Bohužel nemáme čas vyrazit místní hory prozkoumat i z jiných perspektiv, a tak se vracíme zpět do auta a přejíždíme dál na západ.
Před samotným kaňonem Dades se nachází dlouhé široké údolí lemované vesničkami a úrodnými políčky. Zdejší horniny mají roztodivné tvary a barvy. Zastavujeme u vyhlídky na zvláštní valounovité skály, a pak se serpentinami dostáváme na vrchol kaňonu, kde se nachází několikapatrová restaurace. Díváme se do rokliny pod námi, někteří si zastávku zpříjemňují kafíčkem nebo čajem, a pak už zase nasedáme do auta a se západem slunce přejíždíme přes Údolí růží do Skoury. Tady na nás čeká několik pokojíčků v tradičním marockém ksaru.
20. 1. pondělí: Snídáme v 7:30 a v 8:30 už vyrážíme dál na západ. Dnes se potřebujeme dostat přes hory Atlasu do Marrakeše. Cestou máme ale několik důležitých zastávek. Tou první je nádherná kazba Aït Ben Haddou. Osada z tradičních hliněných domů, jejíž kulisy hrály ve filmech jako Gladiátor, Princ of Persia nebo v kultovním seriálu Hra o trůny, je jedním z nejnavštěvovanějších míst v Maroku.
Auto necháváme v nové části města a pomalu scházíme ke korytu řeky, za kterým se nachází staré město. I přesto, že obchody v Aït Ben Haddou jsou jedna velká past na turisty, nacházíme zde keramiku za fajn cenu a krásné koberce, které dokážeme usmlouvat na méně než polovinu nabídnuté ceny.
Procházíme skrz hliněné uličky vzhůru na vrchol kopce, ze kterého máme městečko pod námi i s okolní krajinou jako na dlani. V dálce na vrcholcích Atlasu svítí sníh a v uličkách pod námi začíná turistické švitoření. V 11:30 opouštíme město a vyrážíme vstříc horám dál.
Silnice přes horské sedlo Tizi n´Tichka (2260 m n. m.) je nově upravená a na mnoha místech rozšířená. Jede se krásně. Jen kdyby nám půjčili auto i s brzdovými destičkami. Posledních několik stovek kilometrů brzdím už jen přes kotouče, což v horské oblasti není ideální.
Za sedlem zastavujeme. Máme hlad a zdejší výhledy jsou moc krásné na to, abychom je pouze přejeli. Bohužel je v horách příliš větrno, a tak se oběd na vyhlídce mění v oběd v závětří na sluníčku. Dáváme si už tradičně čerstvě vymačkaný pomerančový džus a tajín.
S každým ujetým kilometrem se teplota zvyšuje. V Marrákeši je 22 °C! Nemůžeme tomu ani uvěřit. Po posledních několika nocích v zimě je to jako bychom se dostali do ráje. Tedy do pěkně hlučného, špinavého a smradlavého ráje, ve kterém projet bez nehody je opravdové umění. Parkujeme nedaleko centra a náměstí Djemaa el-Fna a jdeme se ubytovat.
Náš hotel je přímo v centru. Od náměstí je to jen pár kroků. Centrální poloha si ovšem vybírá daň v podobě velkého hluku, který vládne v ulicích a uličkách okolo. Dáváme si sraz na terase, ze které je vidět až na zasněžené vrcholky Atlasu, a pak společně vyrážíme do víru města. Procházíme se okolo nejkrásnější mešity Kutubíja, a pak se noříme do centra Marrákeše, které tvoří jedna velká tržnice. Po hodinové procházce jsme přesyceni vjemy. Na každém kroku se nachází obrovská nabídka keramiky, dřevěných výrobků, skla, koření, různých přírodních léčiv, kamenů, tepaných výrobků a tak dále a tak dále.
Kupujeme pár výrobků, a pak se vracíme na náměstí Djemaa el-Fna, které se po soumraku mění v novodobý Babylon. Lidi tady prodávají doslova všechno. Když budete chtít, pomalují vám ruce henou, prodají arganový olej (tedy alespoň tvrdí, že je to arganový olej), vyfotit se můžete s opičkou, která je přivázaná na řetězu a fakír vám při zvuku píšťaly vyndá z ošatky kobru (které předtím vylomí jedové zuby, aby jeho číslo bylo bezpečné). Najít zde spíše tišší podnik na večeři je v podstatě nereálné, ale nám se to nakonec daří. Dáváme si kuskus a po večeři mizíme do pokojíků.
21. 1. úterý: Ještě než se z Marrákeše přesuneme do hor Vysokého Atlasu čeká nás návštěva překrásného paláce Bahia. Po snídani vyrážíme do pomalu se probouzejícího města. Jaký rozdíl oproti večernímu mumraji. I přesto, že jsme v paláci chvilku po deváté, kdy se otvírá, je tu nával. Stačí ale nechat projít několik větších skupin s průvodci a náhle je v paláci klid.
Palác Bahia je překrásně zdobený. Dřevěné malované stropy doplňuje jemné geometrické štukování na stěnách a detailní keramické mozaiky na podlaze. Přecházíme přes větší i menší nádvoří a jednotlivé dvory, až se dostáváme do soukromých komnat. Přes veškerou krásu paláce nám v místnostech chybí důležitá část: mobiliář. Všechny místnosti jsou totiž holé bez vybavení.
V 11:00 se vracíme do hotelu. Obchody se už zase otevírají a cestou od paláce nás nabídka obchodníků opět láká k zastávkám a nákupu. V 11:30 už nasedáme do auta a ujíždíme před marrakéšským chaosem pryč.
Cesta do hor Vysokého Atlasu vede přes městečko Asni, které na podzim roku 2023 částečně poničilo zemětřesení. Odbočujeme doleva na nově opravenou silnici do Imlilu, vstupní brány pro výšlap na Jebel Toubkal (4.167 m n. m.), nejvyšší horu Maroka a severní Afriky. Projíždíme vesnicí, ve které se na každém kroku dají sehnat starší mačky, cepíny, batohy a dokonce i boty a oblečení. Pokud vyrazíte do Maroka a budete si chtít vyšlápnout na zdejší vrcholky, nebudete k tou potřebovat nic. Všechno seženete u paty hory.
Za Imlilem stoupáme až do sedla Tizi n Tamatert (2.302 m n. m.). Parkujeme auto a dál už musíme po svých. S malými batůžky na zádech stoupáme vzhůru. Není kam spěchat. Do cíle na vrchol Aourirt n´Ouassif (2726 m n. m.) to máme jen trochu málo přes dva kilometry a 400 výškových metrů vzhůru.
Helča se kvůli svému strachu z výšek vrací k autu. Chvíli po ní otáčí i máma s Bárou a Janou. Je to škoda. Holky to vzdaly jen 50 výškových metrů před sedlem, ze kterého je neskutečný výhled na druhou stranu a dál do údolí směrem k Marrákeši. Snažím se na ně zavolat, ať ještě pár metrů vyjdou, ale vítr odnáší můj hlas na druhou stranu hor.
S Katkou, Břeťou, Pavlou a Ivou pokračujeme dál. Místo kolmého výšlapu nás čeká túra po hřebeni. Rovinka střídá klesání, po kterém následuje ostrý výšlap, kdy jsou potřeba ruce a nohy. Katka má hlad a tak společně s Břeťou zastavují nedaleko vrcholu. My s holkama přelézáme kameny a dostáváme se do vrcholové části, ze které máme hory Vysokého Atlasu, Imlil i planinu okolo Marrákeše jako na dlani. Viditelnost je neskutečná. Na horách je teplo, takže schováváme zimní bundy a na pár minut zastavujeme, abychom tu krásu dokázali vstřebat.
Moc dlouho se ale nezdržujeme. Nechceme, aby ostatní účastníci museli dlouho čekat v údolí. Scházíme tedy rychle dolů. Cestou nabíráme Břeťu a Katku a v sedle mi konečně přijde zpráva, že se všichni ostatní vrátili ve zdraví do údolí. Mohu si oddychnout.
Z vrcholu nám to zpět k autu trvá hodinu a půl. U auta nás čeká spokojený zbytek výpravy. Aby ne, když si ve zdejší kavárně objednali čerstvý pomerančový džusík a další dobroty. Na sluníčku je navíc opravdu teplo, a tak se tu teď vyhřívají jako ještěrky 😊.
V 18:00 nasedáme do auta a přejíždíme na ubytování do Imlilu. Náš hotel vypadá ve skutečnosti ještě lépe než na fotkách. Je umístěn na krásném místě a pokojíky jsou opravdu stylově vybaveny. Nechybí ani funkční klimatizace, takže nám dnes v noci konečně nebude zima!
Dostáváme čaj a občerstvení na uvítanou a užíváme si výhledy na terase. Někteří z nás si místo procházky chtějí užít pohodu hotelu, což je na mých výletech nevídané 😊.
22. 1. středa: Hotelovou snídani posouváme na 7:30, to abychom už v 8:30 mohli vyrazit dál. Svítá a venku je okolo 2 °C. Nasedáme do auta a přejíždíme do vesničky nedaleko Asni, kde bylo na podzim roku 2023 epicentrum zemětřesení. Otřesy byly tak silné, že v okolních kopcích zcela zničily některé vesnice. Pár zničených domů vidíme i na cestě přes Moulay Brahim.
Auto parkujeme ve vesnici Douar Taddert a jdeme se projít po místní planině, ze které máme nádherný výhled na hory Vysokého Atlasu, i duhové kopce okolo. Pod nohama nám k tomu křupou zkamenělé mušle a různé pazourky.
Na planině šíleně fouká. Vítr zvedá prach ze zoraných polí. I tak si ale užíváme krásné výhledy po okolí a klid marockého venkova.
Zpátky u auta jsme okolo jedné odpoledne. Nasedáme a hory necháváme za zády. Před námi je několikahodinová jízda do historického přístavu Essaouira. Cestou potkáváme několik policejních hlídek. I přesto, že vím, že tady stojí, jedu zbytečně rychle, a tak jsem hned potrestána další pokutou. Jsem na sebe naštvaná, ale nedá se nic dělat.
Cestou zastavujeme na kafe a v Essaouiře navštěvujeme supermarket evropského stylu „Carrefour“.
Tak, jako jsme včera měli lepší ubytování, než jsme čekali, máme dnes výrazně horší. Z apartmánů s výhledem na oceán zbyla jen terasa s výhledem na oceán. Aspoň že bydlíme v centru města, a tak máme všechno na dosah ruky. Po časné večeři se jdeme projít do města. Slunce zapadá, a tak jsou hradby uzavřeny. Procházíme po ulicích, které velmi připomínají atmosféru Marrákeše. Všude jsou vyskládané tradiční marocké výrobky na prodej. Keramika, sklo, bačkory, arganový olej, koření, dřevěné výrobky, oblečení, restaurace a zase znovu… Každý volný prostor je naplněn. Ulicemi se skoro nedá projít.
Ve starém přístavu je prostoru víc, za to smradu z ryb tolik, že sotva dýcháme. Ve čtvrt na deset se vracíme na ubytování a jdeme odpočívat.
23. 1. čtvrtek: Po snídani vyrážíme do pomalu se probouzejícího městečka. Naše kroky vedou na staré historické hradby, které obklopují centrum Essaouiry ze všech stran. Na část u oceánu se dá dokonce vystoupat a užít si tak výhled na vodu i na terasy starého města.
Po deváté ranní jsme na hradbách téměř sami. V dálce nad oceánem prší a slunce tvoří na obloze duhu. „Tak už to máme všechno,“ zvolají holky a já přitakávám. Během našeho marockého putování jsme zažili slunce a krátký rukáv, namrzlou poušť, vítr, že nás to málem odfouklo a teď i duhu.
Z hradeb se vracíme zpátky do úzkých ulic města. Je okolo desáté ráno a prodejci začínají vybalovat své zboží. Ulice se pomalu plní turisty.
V přístavu to smrdí úplně stejně jako včera večer. Jediným rozdílem jsou rybáři vyvrhující svůj úlovek, které pozorují mlsné kočky a poletující racci.
Vracíme se do apartmánů a obhlížíme nabídku prodejců, která je velmi rozsáhlá. V 11:30 už nasedáme do auta a rušné ulice města necháváme za zády. Přejíždíme na jih. Silnice vede přes arganové háje a sem tam se v kopcovité krajině nečekaně objeví vesnice nebo prodejce arganu, amlou a medu.
Zastavujeme u jedné z prodejen arganu, kde nám paní ukazuje způsob zpracování arganového zrna. Od sběru uzrálých semen, přes sušení, odstranění slupky, rozbití oříšku a vyndání oříšku se vše dělá ručně. Další zpracování záleží na tom, co z arganového zrna chceme udělat. Zda jedlý arganový olej, pak se oříšky praží a drtí, nebo kosmetický olej, který se drtí a lisuje bez předchozího pražení. Proces drcení se může dělat ručně, nebo můžete přijet s připravenými zrny na souk (pravidelný trh), kde občas potkáte lisovací zařízení, které vám zrna rozemele a vylisuje přímo pro vaše potřeby.
Po prohlídce a kafíčku pokračujeme dál na jih. Po včerejší pokutě si dávám pozor na rychlost, ale i dnes mě zastavuje policie. Tentokrát za přejetí plné čáry, což v Maroku dělá každý, takže na policisty zírám s otevřenou pusou. Když mi pak policista řekne, že mám vysolit 400 dirhamů, zírám ještě hůř. Naštěstí už tolik peněz nemám, a tak se spokojí s 150 dirhamovým úplatkem a můžeme jet.
V Tamhazout jsme ubytovaní nedaleko písečné pláže. Přijíždíme v 15:00, ubytováváme se a prcháme na pláž, kde se přímo na útesech nachází i příjemné restaurace. Někdo si užívá marocký tajín, někdo zase procházku po pláži. Poslední západ slunce ale vychutnává každý. Zítra už budeme touto dobou doma.
24. 1. pátek: Budíme se okolo třetí ráno. Obléknout, vyčistit zuby, dobalit maličkosti a ve 3:45 už vyrážíme do temných ulic Tamhazout. Naše auto brzdí už jen na kotouče, a tak jsem ráda, když ve 4:30 přijíždíme na letiště. V autopůjčovně se mi rozespalá obsluha snaží namluvit, že musím auto umýt, jinak po mně chce 200 dirhamů. Naštěstí mám s autopůjčovnou už zkušenosti, takže vím, že požadavek pracovníka je pouze další z triků místních, jak na poslední chvíli obrat turisty. Zaplatit cokoli navíc odmítám, a tak dostávám potvrzení, že je vše v pořádku a můžu odletět. V 6:45 nám letí letadlo kupodivu načas, a tak jsme už v 11:11 ve Vídni. Loučíme se a dál už pokračuje každý zvlášť. Tak zase příště 😊.
#maroko #cestopis #justwalkit #roadtripmaroko #dobrodruzstvi #Afrika #výlet #sprůvodcem #marokosprůvodcem
留言