26. 9. čtvrtek: Zatímco Jana s Radkem už rolují na majorské ranveji, my ostatní se teprve v 8:30 scházíme na letišti v Praze. Odbavení hůlek i všechny letištní kontroly probíhají podle plánu, a tak v 10:20 odlétáme na Mallorku i my. Za tři hodiny už nasáváme teplý majorský vzduch. Vítáme se s Radkem a Janou a společně přejíždíme autobusem do centra hlavního města ostrova, Palmy de Mallorca.
Chaos a hluk velkoměsta necháváme v 15:45 za zády. Linkovým autobusem přejíždíme na východ, do historického městečka Pollenca. I se všemi zastávkami trvá cesta necelou hodinu. Pan řidič nám zastavuje nedaleko obchodního centra. Dokupujeme jídlo na další dny, kdy budeme v horách, a pak už přicházíme do ubytovny Port Roma. Krátká pauza a vyrážíme na prohlídku města.
Po příkrých schodech stoupáme ke kostelu na Kalvárii. Cestu vzhůru nám zpříjemňují krásné výhledy do širokého okolí. Východní oblast ostrova máme jako na dlani. Z Kalvárie scházíme do centra města, kde nás obklopují úzké uličky se suvenýry, restauracemi a kavárnami. Protože je krásný den a my si po dlouhém cestování chceme ještě trochu protáhnout nožky, vyrážíme na nedaleký kopec Puig de Maria.
Přecházíme hlavní silnici do Palmy a brzy už opět stoupáme vzhůru. Úzká asfaltka se v závěrečné fázi mění na kluzkou dlážděnou vápencovou stezku. Slunce pomalu zapadá za hory. U kostela v cíli už osvětluje pouze nejvyšší horské vrcholky. Na nás i město hluboko pod námi dopadá stín. I tak je tu krásně. Večeříme, povídáme, koukáme se po okolí i zítřejší trase naší první etapy GR 221 a saturováni všemi dojmy scházíme zpátky do údolí.
V Pollenca to žije. Na hlavním náměstí hraje živá hudba, restaurace jsou plné turistů. Člověk by se rád zastavil a zůstal… jen kdyby zítra nebyla v plánu první etapa s 670 metry převýšení…
27. 9. pátek: Vstáváme před východem slunce. Balíme a v 8:00 už odcházíme do chladného majorského rána. První etapa z Pollency do Llucu není tak náročná jako etapy následující. Trasa vede po silnici a pomalu se zvedá, až po pár kilometrech přechází v horský terén. Teplota během dopoledne stoupá vzhůru, a tak se začínáme pořádně potit. Zastavujeme u studánky a doplňujeme vodu. Litr a půl nám dnes nestačí. Naštěstí vede většina trasy ve stínu dubů, které dělají okolní teploty o trochu snesitelnější.
U hory Tomir (1104 m) se dostáváme k nejvyššímu bodu dnešní etapy. Následuje další pauza, po které začínáme konečně trochu klesat. Trasa vede po uhlazených vápencových kamenech, a tak je potřeba dávat pozor na každý krok.
Na nedalekou vyhlídku se jde podívat jen polovina našeho týmu. Je to zacházka. Vyhlídka je ale od hlavní trasy vzdálená pouze 150 metrů a místní výhledy jsou famózní. „Škoda, že nešly i holky,“ říkáme si při pohledu na okolní hory a údolí, ve kterém dominuje klášter Lluc.
Na chatu Son Amer, která leží na vyvýšeném ostrohu hluboko v lesích, přicházíme okolo 16:00. Ubytováváme se v pokojíčku pro osm a holky si konečně mohou dát zasloužené kafe. To, o kterém snily už od rána. Odpočíváme a v 16:40 už vyrážíme na prohlídku kláštera.
Místní kostel ve svých interiérech ukrývá sochu Panny Marie, která je opředena mnoha mýty. Právě díky ní na tomto místě vznikl klášter a právě díky ní je Lluc nejdůležitějším poutním místem ostrova. Po návštěvě kostela stoupáme vzhůru na vyhlídku. Bez batohu to jde lépe. Slunce stále ještě svítí, ale pomalu přichází mraky. Z vyhlídky se jdeme ještě podívat do improvizované botanické zahrady, a pak už se vracíme zpátky na chatu, kde jdeme brzy spát.
(Pozn. Dnes máme v nohách 17 km, 670 m vzhůru a 180 m dolů. Plus cca 3 km ke klášteru a zpět.)
28. 9. sobota: Trasa z Lluc do Tossals Verds je jednou z nejnáročnějších etap. Vstáváme už v 6:15. Venku je hluboká tma a prší. Dle radaru se má situace okolo osmé ranní zlepšit, a tak posouváme start na 7:30. Pan správce nám dělá kávu, a když i v 7:20 přestává pršet, nálada se výrazně lepší.
Loučíme se s chatou a s batohy vycházíme do probouzejícího se dne. Nad parkovištěm v Llucu doplňujeme vodu v jedné z nejchutnějších studánek ostrova, a pak už nás čeká čisté stoupání. Naštěstí vede cesta zigzag, a tak se s pravidelnými zastávkami dá zdejší převýšení přežít.
V poslední třetině stoupání se dostáváme do mlžného oparu. „Aspoň není takové horko jako včera,“ snažím se motivovat holky. Z lesa nás zdraví divoké kozy a náladu nám výrazně lepší i jedno poblázněné skákající kůzle. Konečně se mlhy rozplývají a my máme před sebou první výhledy na okolní krajinu. Hluboko pod námi je klášter v Llucu a na horizontu vidíme moře!
Na planině u vrcholu puig d´en Galileu (1195 m n. m.) děláme delší obědovou pauzu. Vrchol je co chvíli zakryt mrakem, a tak se místo zacházky na puig d´en Galileu rozhodujeme pokračovat dál po cestě GR 221. Klesáme a opět stoupáme až do sedla u vrcholu puig de Massanella (1364 m n. m.). Mraky i mlžné opary jsou pryč a před námi se otevírá pohled na srdce zdejších vápencových hor, Serra de Tramuntana, v čele s nejvyšší horou puig Major (1436 m n. m.), na které sídlí vojenská základna.
Ze sedla scházíme dolů. Horský přirozeně bezlesý terén střídá les a s ním i širší příjemnější cesta. Brzy nám modrou oblohu překrývají mraky. Slunce se nám schovává. Nad hlavou nám opět svítí až nedaleko našeho cíle, chaty Tossals Verds, která se nachází v nadmořské výšce 525 m n. m.
Přicházíme v 18:00. Ubytováváme se a holky jsou úplně vyřízené. Máme za sebou sice jen necelých 15 kilometrů, ale výškově jsme překonali okolo 825 metrů vzhůru a dolů.
Po sprše a mytí prádla jdeme na večeři. Čeká nás výborné kuřátko, pečené brambory a salát. Přejídáme se tak, že skoro nemůžeme ani chodit. Soňa před chatou potkává dva Valachy. Jak se brzy ukáže, bydlí jen 4 kilometry od Jany s Radkem, povídají si a my ostatní se jdeme natáhnout. Zítra nás čeká ještě těžší a ještě delší etapa přes hory k moři do Port de Soller.
29. 9. neděle: Dnes nás čeká 25 km(!), téměř 1000 metrů výškových stoupání a 1400 metrů klesání. Bez kafíčka to ale ráno nejde, a tak nakonec vyrážíme až v 7:30. Dřív nám totiž paní domácí kafe neuvaří ☹.
Trasa z Tossals Verds do sedla coll del Portellet vede po úzké vápencové kouzající pěšince. Po včerejším náročném dni se nám rozchází těžko. Holky si nejsou moc jisté, a tak raději jdeme pomaleji. Alespoň máme čas užít si pohledy na okolní hory, které obarvuje ranní slunce do zlatého hávu.
V es pas Llis na nás čekají řetězy. Skládáme hůlky. Tady budeme potřebovat obě ruce. Jdu před holky a ukazuji jim jednotlivé stupy. Není to tak náročné, jak se to může na první pohled zdát. Důležité je vědět, kam dát nohu a kam ruku, aby se člověk nezamotal. Holky řetězy nakonec přechází bez problémů, a tak můžeme pokačovat zase vzhůru do sedla coll del Portellet (903 m n. m.), kam přicházíme zhruba o půl hodinu později než zbytek naší výpravy, v 11:00.
Ze sedla coll del Portellet máme nádherné výhledy. Puig Major je hned naproti, přehrady Embassament del Gorg Blau a Embassament de Cúber máme v údolí pod námi a za námi vidíme téměř celou trasu, kterou jsme od rána absolvovali.
Ze sedla vede zigzag cestička k přehradě Embassament de Cúber a odtud konečně široká příjemná prašná silnice až k poslednímu dnešnímu sedlu, coll de l´Ofre. Tady poprvé vidíme moře a náš cíl, maják u chaty Refugi de Muleta. Ze sedla coll de l´Ofre následuje příkré klesání. S holkama se domlouvám, že si z Biniaraix vezmou k chatě taxi. My ostatní musíme zrychlit.
Klesání je nekonečné. Za další zatáčkou čeká další zatáčka a tak pořád dokola. Kluzkou vápencem dlážděnou cestu opouštíme až v Biniaraix, kam se dostáváme v 16:20. V místním baru pro holky zjišťuji možnosti taxíku, a pak už vyrážíme po silnici do Solleru, jednoho z nejturističtějších historických městeček ostrova.
Přestože je neděle a obchody jsou zavřené, na náměstí v Solleru je velmi živo. Zahrádky místních restaurací jsou obsazené. Jdeme do jedné z otevřených pekárno-cukrárno-kaváren a konečně shazujeme batohy. Spěchat se nám už nechce. Holky nám píšou zprávu, že jsou u baru v Biniaraix a taxi je objednáno. Skvělé! Posilněni kávou, dortíky i čerstvě vymačkanou šťávou z pomeranče procházíme skrz rušné centrum Solleru a vydáváme se okolo tramvajových kolejí k moři do Port de Soller.
Pohled na klidné moře, žlutý písek a zahrádky restaurací ve kterých turisté popíjí své drinky nás udolává, a tak místo cesty vzhůru k majáku sundáváme batohy a jdeme si také dopřát trochu té sangrie.
Po 23 kilometrech a mnoha výškových metrech se nám sangrie dostává přímo do krve. Jedna sklenička stačí a den je výrazně veselejší. Holky jsou už na chatě, a protože nemáme objednanou večeři, kupujeme jim v jedné z restaurací pizzy, které jim se západem slunce přináším na chatu.
Dnes nemusíme jít spát brzo. Nejnáročnější etapy jsou již za námi. Zítra nás čeká odpočinkových 11 km a dokonce i koupačka v moři.
30. 9. pondělí: Dnes není kam spěchat. Vstáváme pozdě. Tak moc, že konečně také jednou stíháme i snídani, která se na chatách podává až v 8:00. Posilněni jídlem vyrážíme v 8:30 na další etapu do vesničky Deia. Venku je už světlo. Oproti předchozím dnům velký nezvyk. Z Mulety cesta trochu stoupá až se dostává do starého olivového háje. Zdejší olivovníky mají obrovské letité kmeny. V dálce pozorujeme nejvyšší horu ostrova Puig Major a záliv u Port de Soller.
Pomalu stoupáme vzhůru Po čtyřech kilometrech nás čeká první zastávka v kavárně Son Mico. Zdejší terasu s nádhernými výhledy na severní pobřeží ostrova, stejně jako domácí dortíky a výbornou kávu nemůžeme nechat bez povšimnutí. Shazujeme batohy a jdeme si objednat dobrůtky do staré krásné vily, ve které se kavárna nachází.
Trasa z Port de Sollér do Deia měří něco málo přes 9 kilometrů. Abychom příliš nelenošili, prodlužujeme si etapu o 2 kilometry a z hlavní trasy odbočujeme směrem k moři. Procházíme okolo vyhlídek, ze kterých máme pláž u Deia jako na dlani.
Na útesech není živáčka. Zato pláž pod námi je obsypaná turisty. Slunce svítí, pláž je krytá a omývá ji křišťálově čistá voda. Není se čemu divit, že tu jsou davy. Do úzké zátoky přicházíme ve 13:30. Sundáváme batohy, svlékáme se a užíváme si sluníčka. Ti odvážnější z nás dokonce zamíří i do vody.
Hodina a půl na občerstvovací pauzu u moře stačí. Chvilku před třetí nahazujeme batohy a vyrážíme od pobřeží vzhůru do vesnice, která je obklopená hradbou hor. V údolí se nehne vzduch. Je horko. Stoupáme po terasách, na kterých rostou olivovníky a svatojánský chléb a za kilometr a půl už přicházíme do kamenné vesničky.
Ubytovna Can Boi se nachází v západní části obce. U kamenné stavby je terasa a lavice. Sedáme, kupujeme nápoje a v 16:00 se jdeme ubytovat. Milá recepční nám nabízí 2 příjemné pokojíky. Odhazujeme batohy a po krátké pauze vyplněné sprchou a odpočinkem vyrážíme do „víru vesnice“.
Centrum historické kamenné vesničky Deia tvoří vpodstatě jedna ulice, ve které vede i hlavní silnice mezi Sollerem a Valldemossou. Najdete tu restaurace a obchůdky se suvenýry. Nad vším tím ruchem stojí kostel se hřbitovem. Oáza klidu, kam většina návštěvníků vesnice už nedojde.
Rozdělujeme se. Holky jdou na večeři, někdo na nákupy a někdo na vyhlídku ke kostelu. Brzy se ale vracíme zpět a odpočíváme. Zítra nás čeká náročná cesta do Valldemossy.
1. 10. úterý: Na chatě Can Boi vstáváme jako první. Snídáme a v 7:00 už vyrážíme na naši další, poslední etapu z Deia do Valldemossy. Obyvatelé vesničky Deia spí. Silnici osvětlují pouliční lampy, a tak ani nepotřebujeme použít připravené čelovky. S každým dalším krokem stoupáme vzhůru. Osvětlené ulice necháváme brzy za zády. Začíná svítat a my se dostáváme na kozí zigzag stezku vedoucí vzhůru do hor.
Cesta až na vrcholky hor obklopující Deiu nám trvá tři hodiny. Ve vrcholových partiích si užíváme krásné výhledy na vesnici pod námi, moře i slavné skalní oko Punta de Sa Foradada. Potřebujeme pauzu. Právě jsme překonali 660 metrů výškových! Slunce svítí a výhledy na krajinu kolem nás jsou jedním slovem nezapomenutelné!
Z naší vyhlídky pokračujeme po kamenném poli vzhůru do sedla, kde na nás čekají další těžko uvěřitelné výhledy. I tady se musíme zastavit a tu krásu „rozdýchat“. Před námi se odkrývají nejvyšší vrcholky ostrova v čele s Puig Major na jedné straně a Puig de Galatzó (1026 m n. m.) na straně druhé. Hluboko pod námi se nachází se svými rušnými silnicemi hlavní město ostrova, Palma de Mallorca. Na severu omývá náš pohled klidné temně modré moře. Děláme obědovou pauzu a nemůžeme se na tu krásu vynadívat.
Trasa z Es Caragolí (944 m n. m.) pokračuje po rovinaté horské planině. Ve škvírách mezi vápencovým povrchem tu rostou trsy ocúnů a kolem cesty voní modře kvetoucí rozmarýny. Po dalším kilometru necháváme voňavý svět horské planiny a úžasné výhledy za zády. Scházíme dolů do Valldemossy. Do jednoho z nejturističtějších městeček na ostrově přicházíme v půl třetí. Je tu horko. Na každém kroku tu potkáváme květiny v květináčích a turisty, spoustu turistů.
V úzkých kamenných uličkách jsme ukryti před pálícím sluncem a pohodu dotváří i výborná zmrzlina a káva. Jen kdyby tu nebyl takový ruch. V 15:50 nám odjíždí autobus do Palmy, kde se hluk civilizace ještě násobí. Procházíme se hlavním městem a přicházíme ke katedrále, kde dáváme rozchod. Sama pak přejíždím autobusem na letiště, kde vyzvedávám rezervovanou dodávku. Za hodinu a půl se vracím do Palmy, kde vyzvedávám ostatní. Společně pak projíždíme celý ostrov ze západu na východ do přímořského letoviska Can Picafort. Tady dokupujeme zásoby na další den a jdeme se ubytovat.
Po náročném dni (máme v nohách poslední etapu naší GR221 – 14,3 km, 940 m výškových vzhůru a 670 m výškových klesání) nás dnes večer čeká už jen sprcha a odpočinek.
2. 10. středa: Dnes vstáváme extrémně brzy. S napůl zalepenýma očima nasedáme do auta už v 6:30. Z Can Picafort odjíždíme na východ. U Inky sjíždíme z dálnice a dál už pokračujeme po kroutící se silnici vzhůru do Llucu. Svítá. Dobíráme vodu u jednoho z nejlepších pramenů na ostrově a pokračujeme po úzké horské silnici dál.
V sedle Coll dels Reis (682 m n. m.) už slunce osvětluje nejvyšší vrcholky okolních hor. Zastavujeme a jdeme se podívat na vyhlídku. Dlouho se nezdržujeme a brzy se pouštíme po šílené kroutící se silnici do údolí. V takhle ranní hodinu tu nepotkáváme ani živáčka. Naštěstí.
Je 8:30. Na parkovišti v Sa Calobře jsme první. Procházíme skrz tunely a noříme se do zapomenutého prehistorického světa v Sa Calobře. Alespoň takový pocit mám vždy, když se dostanu k úzké skalami obehnané pláži, po které následuje vysoká hradba hor tvořící monumentální kaňon Torrent des Pareis. Kdyby se tu před námi najednou objevil nějaký dinosaurus, ani bychom nebyli překvapeni.
Procházíme skrz kaňon a obdivujeme sílu přírody, která se zde manifestuje v každém kousku skály. Nádhera. Slunce postupuje po obloze velmi rychle, a tak při příchodu na pláž už sluneční paprsky osvětlují i okolní skály a úzkou kamenitou plážičku.
Odpočíváme, ale na koupačku to dnes nikdo nevidí. S každou minutou přichází do Sa Calobra noví a noví turisté. Je čas zmizet. Z krásného tichého místa se stává další turistická atrakce. Odjíždíme tedy po klikatící se silnici pryč a co chvíli se musíme vyhnout nějakému autu nebo dokonce autobusu. Na úzké silnici je řízení opravdu náročné, a tak jsem ráda, když se po několika kilometrech dostáváme na o trochu širší hlavní horskou cestu.
Nedaleko Llucu ještě zastavujeme na poslední zastávce, kde dáváme horám sbohem, a pak už nás čeká cesta do historického přímořského městečka na východě ostrova, Alcudie.
V Alcudii potřebujeme nutně doplnit zásoby kofeinu v krvi. Zastavujeme se v prvním otevřeném kavárničko-baru a dáváme si do nosu. Pak už nás čeká typická turistická návštěva městečka a procházka po hradbách, které obklopují historické centrum města kolem dokola.
Z města brzy utíkáme. Je krásně, a tak necháváme holky u moře a my ostatní vyrážíme na vrchol Talaia d´Alcúdia (446 m n. m.). Auto parkujeme u kláštera Ermita de la Victoria a dál už musíme opět po svých.
Cesta na vrchol Talaia d´Alcudia není až tak moc náročná. Trasa vede po široké štěrkové cestě a nejnáročnější pasáž je až těsně před vrcholem, kde musíme překonat zigzag trasu vedoucí po uklouzaných vápencových kamenech. Výhled z Talaia d´Alcudia ale stojí i za trochu toho příkoří. Před námi máme celé východní pobřeží jako na dlani. Kromě výběžku u Alcudie, kde se právě nacházíme, vidíme i výběžek u Formentoru a Artá. Na druhé straně se zvedá hradba hor Serra de Tramuntana a pod námi vidíme Alcudii i Can Picafort, městečko, kde bydlíme. Nádhera.
Zpátky k autu se vracíme stejnou cestou. V 17:00 jsme už na pláži, kde si pohodu a klídek užívají holky. Koupačka a za 45 minut už nasedáme opět do auta a přejíždíme přes obchod zpátky do Can Picafort. Tady nás čeká sprcha a pohodový večer.
3. 10. čtvrtek: Ráno vstáváme pozdě. Venku fučí, prší a je zima. Jako by nám Mallorka říkala, že je čas jet domů. Východ slunce na Formentoru by dnes neměl smysl. V klidu se balíme a do zamračeného dne vyrážíme až v 9:30. Jedeme na sever. Naším cílem je výběžek Cap de Formentor. S každou minutou se počasí pomaličku lepší.
Naší první zastávkou je strážní věž Talaia d'Albercuix. Vysedáme z auta a jdeme se podívat na první vyhlídku nad Formentorem, která byla dřív součástí varovného systému proti pirátským nájezdům. Z Talaia d´Albercuix máme krásný výhled nejen na nejsevernější část Mallorky, ale i na hory Serra de Tramuntana, nad kterými se nyní černají dešťová oblaka.
Daleko známější a turisty více vyhledávanější je vyhlídka Mirador del Colomer. Ta se nachází přímo u silnice na Formentor jen kousek pod strážní věží a zastaví se tady snad každý návštěvník. Nejvíc turistů je ale na konci silnice u majáku na Cap de Formentor.
Na maličké poddimenzované parkoviště stojí dlouhá fronta aut. Nechávám lidi, aby vylezli a šli se podívat na maják a jeho okolí a sama sedím v autě a čekám na volné místo. Dlouho to ale nevydržím. Velmi dobře vím, jak vypadá okolí majáku a kolik se tam reálně vejde aut. Proto vybočuji z kolony a jako první parkuji auto do zatáčky.
Na Formentoru jsem byla už mnohokrát, ale letos je to poprvé, kdy jsem přijela v hlavní návštěvnický čas. „Už nikdy více!,“ říkám si při pohledu na blázinec pode mnou. „To raději přijet do deštivého rána na východ slunce, který bude za mraky.“
Lidi si dávají kafíčko a dortík, ale pak už všechny naháním do auta. Turistů s každou minutou přibývá. Nesnáším davy a už vůbec nesnáším davy turistů, kteří se nyní nachází okolo majáku. Rychle pryč!
Ještě před odjezdem z výběžku zastavujeme na poslední vyhlídce, a pak už necháváme „miliony turistů“ za zády a mizíme do Port de Pollenca.
Na parkovišti u cala Boquer je zaparkováno už několik aut. Bereme si jen to nejnutnější, a jdeme se projít. Nad hlavou nám opět svítí slunce. Ranní marast je zapomenut. Do krásné mořské zátoky mezi vysokými útesy vede široká prašná cesta. Za 2,5 km jsme v cíli, na vyhlídce nad zátokou. Vítr pořád ještě fučí, ale nad hlavou nám svítí modrá obloha. Je krásně. Protože se nikdo z nás už koupat nechce, zůstáváme na vyhlídce a užíváme se pohledy na rozbouřené moře pod námi.
Po obídku a fotkách musíme zpět. V 16:00 nasedáme do auta a přejíždíme do Pollenky. Kruh se uzavírá. Jdeme nakoupit poslední dobrůtky, a pak už vyrážíme k autopůjčovně, kde vracíme auto a přejíždíme na letiště. Tak zase příště 😊.
#gr221 #mallorka #mallorkaaktivne #Pollenca_Valldemossa #dálkovátrasa #spanelsko #podzimnimallorka #baleárskéostrovy #dovolena #vylet #gr221sprůvodcem #UNESCO #serradetramuntana
Yorumlar