Ostrovy Vnějších Hebrid jsou mou nejoblíbenější částí Skotska. Bouřící moře, horizontální déšť, kvílící vítr a s trochou štěstí jasná modrá obloha a slunce, které zapadá až pozdě v noci. I letos vyrážíme v ideálním termínu, během nejsuššího měsíce z roku, v květnu.
16. 5. úterý. Je sedm večer a já se konečně na letišti vítám s novou partou. Po krátkém nákupu vyrážíme na sever. Vykládám o historii, klimatu, topografii i kultuře Skotska a po dvou hodinách přijíždíme do Laggan. Je deset hodin večer a slunce pomalu zapadá. Pozdě na to, abychom pokračovali dál.
Ubytováváme se v soukromém domě uprostřed ničeho a brzy jdeme spát. Zítra nás čeká brzký odjezd.
17. 5. středa. Někteří z nás vstávají už před šestou ráno. Odjezd byl stanoven na 7:00. Všichni jsou nečekaně dochvilní, a tak dnes vyrážíme na čas. Za Lagganem nás vítají první kopce skotské vysočiny. Slunce svítí a na první zastávce, u památníku Commando Memorial, jsme téměř sami. Na nedalekém Ben Nevis, nejvyšší hoře Velké Británie, je ve vrcholových partiích ještě sníh.
Další zastávkou je hřbitov s krásným výhledem na zátoku Loch Duich a okolní vysoké hory v čele s pohořím “Five Sisters of Kintail“, po kterém následuje snad nejturističtější místo skotské vrchoviny, hrad Eilean Donan. Je devět ráno, brány hradu se pomalu otevírají a přilehlé parkoviště se začíná opravdu hodně plnit. Obhlížíme hrad s fotogenickým kamenným mostem, a brzy opět nasedáme do auta.
Na ostrov Isle of Skye přejíždíme po mostě Skye bridge, který byl vybudován na začátku 21. století. Jako jediný ostrov Vnitřních Hebrid je tak Isle of Skye spojen s pevninou mostem. Snad díky tomu se v současné době jedná o nejnavštěvovanější skotský ostrov vůbec.
Po hlavní (a jediné) silnici pokračujeme dál na sever. Projíždíme skrz Broadford a pokračujeme k hotelu Sligachan, kde se nachází krásná vyhlídka na pohoří Black a Red Cuillins. V nedávné době sem byla instalovaná socha populátorů a objevitelů místních hor pánů Collie a Mackenzie.
U Hotelu Sligachan začíná spoustu horských treků a najdete tu i důležitou křižovatku silnic – doleva vede asfaltka k palírně Talisker, doprava zase silnice k hlavnímu městu ostrova, Portree.
My vyrážíme do Portree. Po třicetiminutové jízdě necháváme auto na parkovišti u moře. Asi nejzajímavější částí města je místní barevný přístav, který si svou krásou nezadá se známějším přístavem, Tobermory, na ostrově Mull. Procházíme i skrz kamenné uličky, a pak se stejně dostáváme do přístaviště, kde objednáváme britskou klasiku, čerstvé fish and chips.
Pokračujeme po hlavní silnici dál na sever. Vlevo míjíme ikonickou skalní jehlu Old Man of Storr, za kterou odbočujeme vzhůru k nádherným kopcům a skalám Quiraings. Čas běží jako o závod. Na dlouhou procházku okolo skalních výchozů není čas, a tak se musíme spokojit s několika fotkami a dál běžet do přístaviště v městečku Uig.
Po šílené jízdě přijíždíme akorát včas. V kanceláři vyzvedávám palubní vstupenky a za chvíli už vjíždíme na trajekt. Začíná pršet. Čím blíže Vnějších Hebrid, tím se intenzita deště zvyšuje. V Tarbertu, přístavišti na ostrově Harris, prší jako z konve. „Vítejte na Vnějších Hebridách,“ zdravím osazenstvo auta, když vyjíždím do malého ospalého (hlavního!) městečka na ostrově Harris. Přes bubnující déšť toho z auta moc nevidíme.
Protože je ještě brzy, a čas na Vnějších Hebridách máme limitovaný, parkujeme hned za přístavem u krásné budovy palírny ginu a whisky.
V místních dvou krámcích obhlížíme tradiční látku, Harris tweed, ze které tu v obchůdku najdeme od záložek do knížek a peněženek po rukavičky, obleky a kabelky úplně všechno. V palírně zase obdivujeme nádherné skleněné lahve s (dle mého názoru) jedním z nejlepších ginů, a když máme nakoupeno všechno, co je třeba, nasedáme do auta a přejíždíme do soukromého domu nedaleko ostrova Scalpay.
18. 5. čtvrtek. I přesto, že je květen z hlediska statistik ideálním měsícem, prší. Dle předpovědi by dnes mělo být o trochu lépe na ostrově Lewis, a tak opouštíme severní Harris a pokračujeme dál na sever a západ. Naší první zastávkou je pláž Bosta beach na ostrově Great Bernerea. Auto necháváme u starého hřbitova nad pláží. Je akorát odliv a srdce zvonu, který se nachází v moři u pobřeží, už čouhá nad hladinou. Dneska jeho zvonění neuslyšíme.
Procházíme se po pláži a nasáváme svěží slaný vzduch okolního moře. Vlevo za pláží je replika polozemnice z doby železné. Dům se nachází přímo nad archeologickým nalezištěm, které bylo objeveno během jedné výjimečně silné zimní bouře. Po zdokumentování zdejší osady se archeologové dohodli, že lokalitu opět pohřbí v písku. To aby se místní osada z doby železné zachovala i pro budoucí generace. No a pro nás, generaci současnou, zde vystavěli věrnou repliku jednoho z objevených domů.
Asi nejrozsáhlejší pláže na Vnějších Hebridách najdete okolo osady Uig na jihozápadě ostrova Lewis. Při odlivu zde vznikne obrovská písečná zátoka, která ani nejde zachytit na jedné fotografii. Právě tady se našly slavné šachové figurky, které jsou nyní vystaveny ve Skotském Národním muzeu v Edinburghu (6 kusů) a v londýnském British museu (zbytek sbírky). Na památku je u Uigu instalována alespoň obrovská dřevěná replika figurky krále.
Místní pláže a figurka krále jsou hlavními důvody, proč na naší trase po ostrově Lewis zajíždíme až sem.
Škrábeme se přes písečné duny a brzy se před námi objevuje rozsáhlá pláž. Začíná pršet. V pláštěnkách, zmítáni větrem procházíme po světle žlutém písku. Nikde nikdo. Obrovská pláž patří jen nám 😊.
Celí promočení nasedáme do auta. Vracíme se zpátky na hlavní okružní silnici. Po hodinovém přejezdu přijíždíme k nejturističtějším místům ostrovů. Na obzoru nás vítá kamenný neolitický kruh Callanish (UNESCO) a pod ním skoro plné parkoviště.
Kromě hlavního „kruhu“, který má ve skutečnosti půdorys keltského kříže, se nedaleko nejslavnějšího Callanish I nachází i odkrytý Callanish II a III. Obdivujeme zdejší neolitické stavby, stejně jako místní obchůdek a kavárnu s domácími dortíky a po krátkém odpočinku pokračujeme dál na sever.
Nedaleko Callanish se nachází stavba typická pro Skotsko, broch Carloway. Brochy nebo duny se stavěly na britských ostrovech hlavně okolo počátku letopočtu. Ve Skotsku je více než dva tisíce lokalit, kde byly tyto stavby postaveny. Broch Carloway je jednou z nejlépe dochovaných kruhových dvouplášťových kamenných staveb v zemi. Na dříve zapomenuté lokalitě byste našli akorát tak informační tabuli. Nyní se zde nachází dva obchody, informační kancelář i záchod. I tak je to ale jedno z mála historických míst, kam můžete přijít zadarmo a ještě si pořádně prohlédnout i vnitřní konstrukci, která na většině brochů nebyla do dnešní doby zachována.
Další zastávkou je vesnice Gearrannan (UNESCO). Jedná se o několik krásných tradičních kamenných domečků s travnatou střechou, ve kterých až donedávna bydleli místní. Nyní se zde nachází hostel a muzeum s kavárnou. Pokud se nechcete podívat přímo do muzea, nejkrásnější pohled na zdejší vesnici budete mít z místního kopce.
O pár kilometrů severněji jsou další krásné kamenné stavby. Jedná se o věrné repliky vikingské mlýnice a pece.
Ve vesnici Bragar zastavujeme u další z místních zajímavostí- oblouku tvořeném čelistmi z modré velryby. Oblouk je opravdu masivní. Člověk si tak lehce představí, jak velcí jsou vlastně velryby, mořští obři, které je možné v okolí skotských břehů spatřit pouze s velkou dávkou štěstí.
Ostrov Lewis je na rozdíl od jižněji položeného, hornatého Harrisu v podstatě „rašeliništní plackou“. Čím víc na sever, tím je zdejší krajina plošší. Rašeliništní políčka, kde místní dolují rašelinu, máme nyní z obou stran cesty. Jen sem tam se na horizontu vynoří nová vesnice, osada, která opticky tříští nekonečnou rovinu severu.
Barevný domeček s Antikvariátem v Ballantrushalu minout nemůžete. Je to tak populární stavba, že ji ve svých knihách zmiňuje i Peter May. V předzahrádce rozházené barevné bójky, vyplavená dřeva z moře, mušle a uvnitř hotové skladiště předmětů z minulého i předminulého století. Pro někoho pastva pro oči, pro jiné bordel.
I přesto, že by dnes měli mít otevřeno, máme smůlu. Majitel je na návštěvě kamarádů na Harris, a tak se dostáváme pouze do předsíně. I ta je ale přeplněná věcmi, takže se všichni naráz dovnitř nedostaneme.
Nejsevernějším bodem ostrova Lewis jsou skály s majákem Butt of Lewis. Podle Guinnessovy knihy rekordů se jedná o největrnější místo Velké Británie a kromě toho zde končí i dálková trasa Hebridean way. Obhlížíme větrem a příbojem bičované skály, a protože se počasí čím dál tím víc vylepšuje, jdeme se projít. Na mořské hladině hluboko pod námi sem tam vykukuje hlavička tuleně. Povrch zdejších luk je tak nizoučký a měkkoučký, že se zdá, jako by byl umělý.
Zhruba po dvou kilometrech přicházíme k opuštěné písečné pláži nedaleko vesničky Eoropie. Na zdejším kamenném památníku se dozvídáme o hrozném zimním neštěstí, kdy nedaleko pobřeží zahynulo několik námořníků, a pak se už vracíme opět na jih.
V Ballantrushalu ještě zastavujeme u údajně nejvyššího menhiru ve Skotsku, Clach an Trushal, a pak už přejíždíme na nákupy do hlavního města ostrovů, Stornoway.
19. 5. pátek. Je hezky, což na Vnějších Hebridách znamená, že mezi mraky prosvěcuje slunce. Po včerejším celodenním roadtripu je potřeba trochu protáhnout nohy. Zastavujeme auto na malém parkovišti u Pošťácké stezky, pěšiny, která vede přes kopce z Tarbertu do zapomenuté vesnice Rhenigidale. Šest mil dlouhou trasu musel místní pošťák absolvovat hned třikrát týdně. My máme štěstí. Nám stačí pouze jedna cesta a i tu si zkracujeme o nudnou část vedoucí z Tarbertu po silnici.
S malými batůžky pomalu stoupáme vzhůru. Není kam spěchat. Počasí, stejně jako výhledy do širokého okolí, se vylepšuje. V sedle u vrcholu Beinn Tharsuinn (323 m) se před námi objevuje pohled na mořský břeh a druhou stranu hor. Okolo stezky se nachází podmáčené rašeliniště a kromě vřesu, trav a rašeliníku zde rostou i masožravé rosnatky.
V sedle se otáčím a pospíchám zpět pro auto, kterým přejíždím na druhou stranu trasy. Ostatní pomalu klesají až na kamínkovou pláž, ze které cesta opět stoupá vzhůru. Jdu ostatním naproti a brzy se všichni setkáváme na kopci za pláží. Trasa je sice náročná, ale opravdu nádherná. Jednou ale bude stačit 😊.
Nasedáme do auta a přejíždíme do zapomenuté osady Hushinish. Úzká cesta se kroutí nahoru a dolů. U jinak opuštěné silnice potkáváme rohaté kravičky z vysočiny (pozn. Highlands cow), a pak už přijíždíme na záchytné parkoviště u Hushinish. Cesta dál je zasypaná pískem z okolních pláží. Kromě několika domečků tu najdete louky plné květin, tyrkysovou vodu, hory s krásnými výhledy a nádherné bílé pláže. Ta úplně nejkrásnější- Tráigh Mheilein, se nachází jen necelé dva kilometry severně od osady Hushinish, naproti ostrovu An Sgarp.
Vycházíme na stezku okolo skalnatých výchozů a brzy vidíme za kopcem obrovskou bílou pláž. Na Tráigh Mheilein jsme úplně sami. Je odliv, takže místní pláž, která vypadá jako ty v Karibiku, je opravdu rozlehlá.
Procházíme se po bílém písku a přicházíme na vrchol, ze kterého máme jak mořskou zátoku, tak jezero Loch na Cleabhaig jako na dlani.
Klesáme k jezeru a po krátké pauze se zpátky k autu vracíme menší oklikou. Akorát včas. Začíná mrholit. Vracíme se do Tarbertu, kde se odměňujeme zmrzlinou a pivečkem. Venku je tak, že by psa nevyhnal, a tak se vracíme zpátky do našeho teploučkého domečku.
20. 5. sobota. Naše ubytování je na dohled od mostu na ostrov Scalpay, kterému se přezdívá „Ostrov pokladů“. To proto, že se zde inspiroval Robert Louis Stevenson k napsání jeho světoznámého díla Ostrov pokladů. Nasedáme do auta a přejíždíme až na úplný západ ostrova na malé parkoviště u majáku Eilean Glass.
Scalpay je malý ostrůvek s mnoha zátokami. Místní zde, kromě tkaní tweedu, vedou lososí farmy a chovají mušle. Prý tu žije i spoustu vyder, já ale ještě žádnou nikdy neviděla.
Maják Eilean Glass byl postaven v roce 1789. Jedná se o jeden ze 4 nejstarších majáků okolo skotského pobřeží. K majáku vede přibližně dva kilometry dlouhá příjemná pěšinka. Na rašeliništích okolo nás padá mlha a mrholí. Je opravdu hnusně. K naší smůle je kavárna ve správcovských budovách na majáku zavřená, a tak se na chvíli schováváme v místní bothy, a pak vyrážíme zpět k autu.
Na parkovišti u auta nám kříží cestu stádo ovcí, kteří mají nejvyšší čas na pravidelné stříhání. Pomáháme s naháněním ovcí, co to jde, ale spíš děláme v synchronizované práci místních pasáčků a psů zmatky. Nakonec ale stejně ovce neutečou. Jsme na ostrově, a tak nemají ani kam.
Se Scalpay se loučíme a vyrážíme dál na jih. Ostrov Harris je rozdělen na dvě části- jižní a severní. Ta severní je v podstatě tvořená horským pásmem. Nachází se zde i nejvyšší hora Vnějších Hebrid, Clisham (799 m), a na každém z místních vrcholků hnízdí mořští orli.
Jižní Harris je úplně jiný. Na západě tu najdete nejkrásnější bílé pláže s modrou tyrkysovou vodou a na východě tzv. Golden Road. Ne, není to tak, že by se při budování této cesty našlo v okolních bažinách nějaké zlato. Naopak. Název „Zlatá cesta“ se mezi místními vžil kvůli ceně silnice, která se během budování mezi jezery a skálami dostala opravdu vysoko. Nejabsurdnější na tom je, že zde v podstatě skoro nikdo nebydlí, a tak mnozí ostrované tvrdí, že byla stavba místní silnice úplně zbytečným projektem.
Východní část Harrisu je opravdu opuštěným koncem světa. Mnohem častěji než lidi tu potkáte místní tuleně. Nachází se zde opravdu velké i čtyřiceti-hlavé kolonie.
U kostela Sv. Clementa ve vesnici Rodel se silnice začíná rozšiřovat a narovnávat. Parkujeme u kamenné zdi, kde nám Hanka ukazuje ikonický kámen srdce a jdeme se podívat do nejkrásnějšího kostela ostrova, místa posledního odpočinku náčelníků klanu McLeodů z Harrisu.
Na Vnější Hebridy padla deka. Počasí se nelepší. V Leverburghu zastavujeme u komunitního obchodu, kde se prodávají umělecké výrobky místních. Najdeme tu i lahev harriského ginu, svíčky, vonné vosky a esence a všechny možné výrobky z harriského tweedu, stejně jako malby, kresby a fotografie místní krajiny.
Po pořádném nákupu stáčíme volant na sever. Nevracíme se ale na Golden road. Naším cílem je západní pobřeží. I přesto, že tu mraky sedí téměř na mořské hladině, zastavujeme na vyhlídce nad ikonickou pláží Luskentyre. I s mlhou je tu krásně.
Odpoledne se vracíme domů a se zájemci vyrážíme do harriské destilérky. Dnes je totiž celosvětovým dnem whisky. V teple palírny ochutnáváme gin, i „hlavu“ 65% čistou whisky, která se bude následně dávat do sudu. Jdeme na prohlídku palírny a večer ještě u drinku posloucháme tradiční ostrovní hudbu. Ideální zakončení sychravého dne.
21. 5. neděle. Po včerejší plískanici není ani památky. Nad hlavou nám svítí slunce a obloha je téměř bez mráčku. Jaká změna! Balíme všechny naše věci a loučíme se s domečkem. V 7:30 odjíždíme směrem na jihozápad. Cestou opět zastavujeme u pláže Luskentyre, a protože máme ještě hodně času, jdeme se podívat i na pláž Traigh lar a vyvýšeninu s menhirem McLeods stone.
Je nádherně. Mořská voda se třpytí všemi odstíny modré. Dnes se s námi severní ostrovy loučí opravdu v tom nejlepším světle.
V 9:15 jsme na trajektu, který po hodině křižování mezi mělčinami připlouvá na ostrov Berneray.
Ostrov Berneray jsou takové Vnější Hebridy v malém. Najdete tu jak kopce, tak bílé pláže, rozkvetlé louky i malou vesnici, komunitní obchůdek, restauraci a celou kolonii líných tuleňů.
Kromě tuleňů je největším lákadlem ostrova zdejší pětikilometrová bílá pláž, která lemuje celé západní pobřeží. Projíždíme po úzké ostrovní silnici a odbočujeme k budově obecního úřadu a znova odbočujeme doleva. Už tak dost úzká silnice se na místních loukách a polích zúžila sotva na velikost jednoho auta. Dodávku necháváme na malém improvizovaném parkovišti a na záda nahazujeme malé batůžky.
Na Vnějších Hebridách se pole hnojí pouze organickým hnojivem. V zimě sem vítr zavane písek z pláží, takže tu vzniknou ideální podmínky k pěstování v podstatě čehokoliv. Tradičně zde potkáváme tuřín nebo brambory nebo jen rozkvetlé louky, na kterých se volně pasou krávy a ovce.
Procházíme přes jednu z místních pastvin a po pár metrech přicházíme k bílým dunám, za kterými nás čeká dlouhá bílo-šedá pláž. Ten pohled je přímo ohromující. Modroučká voda, bílá pláž, duny, ve větru se chvějící traviny, na horizontu malé kopečky okolních ostrovů a široko daleko jen pár dalších výletníků, kteří by se dali spočítat na prstech dvou rukou.
Jedním slovem nádhera.
Procházíme se po pláži a já se brzy vracím pro auto, kterým přejíždím na druhou stranu ostrova a zbytku skupiny jdu naproti.
Pětikilometrovou procházku po bílé pláži ukončujeme výšlapem na nejvyšší vrchol ostrova, Beinn Shléibhe (93 m), ze kterého máme nádherný výhled na hory severně položeného ostrova Harris. Scházíme okolo starého válečného hřbitova a v dáli na louce už vidíme zaparkované naše auto.
Po procházce se jdeme podívat i na další atrakci ostrova, tuleně. Na „tulení vyhlídce„ jsou tuleni vždycky k vidění. Ani dnešek není výjimkou. Pozorujeme líné nehybné válečky, a pak už přejíždíme na jižní ostrovy – Severní Uist, Benbeculu a Jižní Uist.
Cestou potkáváme malé shetlandské poníky. Pro nejlepší fotku přelézáme ostnatý plot a máčíme si boty v bažině. Nakonec nám ale stejně upláchnou na nedaleký ostrov, kam se za nimi už nepouštíme. Místo toho pokračujeme do ubytování na Jižním Uist.
22. 5. pondělí. Předpověď počasí je více než radostná, a tak z ubytování odjíždíme už v osm ráno. Po včerejší krátké návštěvě poníků se vydáváme k jezeru Loch Druidibeagu. „Tady je určitě najdeme,“ doufám a po chvíli už vidíme rozježděné koblihy a na horizontu první malé shetlandské poníky. Zdejší poníci jsou polodivocí. Od turistů jsou zvyklí na mňaminky a trochu toho drbání. Ani jedno bych ale nedoporučovala- poníci se můžou jednoduše přežrat, nebo budou špatně reagovat na nabízenou potravinu, a pak jim může být opravdu zle. A protože jsou celý rok venku, jejich srst opravdu šíleně zapáchá…
O kousek dál je jeden z mnoha opuštěných domů. Jdeme se podívat na hebridský urbex, a pak se vracíme zpět na jedinou hlavní silnici, která protíná zdejší ostrovy ze severu na jih.
Auto parkujeme až pod vrcholem Rueval, který se nachází na ostrově Benbecula. Po krátkém výšlapu na 124 metrů vysoký vrchol jsme odměněni nádherným výhledem na okolní ostrovní krajinu. Kolem dokola se třpytí nesčetné množství malých jezírek a v dálce vykukují obrysy hor- na jihu Thacla (606 m) a nejvyšší hora Jižního Uist, Beinn Mhór (620 m), na severu Eabhal (347 m). Je krásně. V rašeliništi poznáváme kromě masožravých rosnatek i různobarevné orchideje. Je tu tak krásně, že se nám ani nechce dolů. Jenže dole nás čeká kafíčko, a tak se nakonec zvedáme a volnou krajinou scházíme z hory na cestu, která nás vede až zpátky k autu.
Ať už svítí slunce, nebo je venku plískanice, v hotelu Langass lodge je vždycky příjemně. Dáváme si kafíčko a koláček a po krátké pauze pokračujeme k místním neolitickým památkám.
Jako první navštěvujeme neolitický kruh Pobull fhinn. S mnohem známějším a velkolepějším Callanish se sice nedá srovnat, i tak jsou zdejší kameny fotogenické a magické.
Zvláštním místem je i Beisteans Grave a Leac Alasdair. Těžko říct, jestli se opravdu jednalo o rituální obětní kámen a neolitický hrob, ale několik kamenů a hrobka v nedalekém lesíku okolo sebe šíří zvláštní atmosféru.
Poslední z neolitických památek na zdejším kopci je pohřební komora Barpa Langass. Na rozdíl od neolitických pohřebních komor, které se našly v Irsku, je místní komora takovým shlukem naházených kamenů na jednu velkou hromadu. Vnitřní prostory jsou výrazně nestabilní, a tak je zde vstup dovnitř zakázán.
Abychom nemuseli stejnou cestu absolvovat dvakrát, přejíždím s autem na druhou stranu ostrova na parkoviště pod pohřební komoru.
Dnes je krásně, a tak musíme využít hezkého počasí naplno. Přejíždíme do osady Sollas na ostrově North Uist. Cestou ještě zastavujeme u food trucku, kde si dáváme menší občerstvení, a hlavně kde obdivujeme jeden z místních typických kamenných domečků s rašelinovou střechou.
V Sollas pak necháváme auto na malém parkovišti přímo u další obrovské pláže a přírodní rezervaci Balranald Nature Reserve. Zdejší mělčiny jsou ideální pro brodivé ptáky, kteří v místním neustále zaplavovaném a odplavovaném písku hledají svou potravu, mušle a červy.
Procházíme se po písčité cestě vedoucí skrz louky poseté žlutými petrklíči k nedalekým dunám, za kterými nás čeká další nádherná pláž. I tu máme jen pro sebe. Po necelých dvou hodinách přicházíme zpátky k autu a přejíždíme zpět do ubytování na Jižním Uist.
23. 5. úterý. Dnes nás čeká návštěva nejjižnějšího ostrova našeho výletu, Eriskay. Nasedáme do auta a přejíždíme na jih. I ostrov Eriskay jsou takové Vnější Hebridy v malém. Najdete zde jak divoké útesy a kopce pokryté travinou s rašeliníkem, tak nádherné bílé pláže i rozkvetlé louky. Nechybí ani kostel a místa příběhu z Hebridské trilogie od Petera Maye.
Auto necháváme u komunitního obchodu, který funguje jako pošta, kavárna a obchod s potravinami a suvenýry v jednom. Ideální řešení pro místní omezenou komunitu.
Přes námi je nejvyšší vrchol ostrova, Beinn Sgriathan (185 m). Ze silnice odbočujeme do volné podmáčené krajiny.
Rašeliník je krásně měkkoučký a stejně jako kopečky vřesu nás zachraňuje před mokrými boty. U paty Beinn Sgriathanu potkáváme prvních několik polodivokých eriskejských poníků.
Nebojí se. Vědí, že turisti jsou přátelští a nic jim neudělají. Hladíme si heboučké koníky a pokračujeme s funěním vzhůru.
Z vrcholu máme celý ostrov Eriskay jako na dlani. Stejně jako Jižní Uist nebo nedalekou Barru. Na vrcholu fouká a je nevlídno. Děláme tedy pár fotek a brzy pokračujeme dál.
Naše kroky směřují směrem k jezeru Loch Cracabhaig. Už kousek za vrcholem potkáváme další část eriskejských poníků a okolo jezera je pak několik běloušů. Od jezera scházíme dolů k zapomenutému přístavišti An Acarsaid Mhór. I tady se nachází jeden ze zajímavých polorozpadlých domů, který byl ponechán svému osudu. Procházíme celkem rychle se rozpadající budovou a obdivujeme všechny zanechané artefakty včetně postelí, skříní, sporáku…
Zapomenutá místa Eriskay necháváme za sebou. Přicházíme na hlavní silnici k přístavu, ze kterého odjíždí malé trajekty na jižně položený ostrov Barra. Západní pobřeží Eriskay je tvořeno několika na sebe navazujícími plážemi. Zuzka s Janou se toho nebojí. I přesto, že slunce dnes svítí za hustými mraky, svlékají se do plavek a jdou se koupat do studeného Atlantiku.
Na bílých plážích sbíráme mušličky a brzy přicházíme k restauraci Am Politician, jejíž název je odvozen od slavné ztroskotané lodě, která na místní pobřeží vyplavila tisíce lahví whisky. Po zasloužené obědové pauze pokračujeme ke kostelu Sv. Michaela.
Kostel Sv. Michaela hrál ústřední roli ve slavné detektivce Petera Maye, a protože máme ve skupině nejednu fanynku tohoto díla, jdeme se podívat dovnitř.
Chrám Boží má otevřeno. Vítá nás ticho a krásný modrý strop posetý hvězdnou oblohou, stejně jako zajímavé kněžiště.
Počasí se začíná vylepšovat, a tak cestou z Eriskay zastavujeme u malého obchůdku s historickými kousky. V antiku nikdo neobsluhuje. Je zde pouze kasička a blok, kam máme napsat, co chceme koupit a kolik dáváme do kasičky. Vzhledem k tomu, že se v obchůdku nachází i kousky za 100 liber a dražší, jsou zdejší metody prodeje pro nás Čechy zcela nemyslitelné.
Zpátky na ubytování přijíždíme okolo čtvrt na čtyři. Snažíme se zabalit všechny věci tak, abychom druhý den už nemuseli nic řešit.
24. 5. středa. Chtě nechtě, dnes se musíme s Vnějšími Hebridy rozloučit. Je 8:00 a my odjíždíme z ubytování na sever. Nejdřív dáváme sbohem Jižnímu Uist a pak Benbecule. Na Severním Uist se ještě chvíli zdržíme. Jdeme se totiž pořádně rozloučit. Naším posledním výšlapem je kopec Beinn Mhore (190 m).
Po necelé půlhodině přicházíme na vrchol, ze kterého je neskutečný výhled- jezerní krajina pod námi, kopce na Harris, bílé písečné pláže okolo Solas a v dálce několik hor na severním Uist. Nádhera. Kocháme se místní krajinou, a pak už musíme zpátky do auta.
Trajekt nám z Lochmaddy odplouvá v 11:00. Za dvě a půl hodiny jsme už v přístavu Uig na ostrově Isle of Skye.
Protože je úplně modrá obloha, vyrážíme zpátky na vyhlídky do Quirang. Tentokrát máme čas, a tak se jdeme projít po krásné úzké cestičce okolo skal. Nádherný pohled se nám naskytne i na východním pobřeží nedaleko ikonického vodopádu Mealt, který je letos kvůli stavbě parkoviště zavřený.
V Broadford kupujeme potraviny a tankujeme naftu. Čas se krátí. V 17:00 musíme být na trajektu v Armadale. Na pevninu v Mallaig připlouváme chvilku po šesté. Ostrovům dáváme sbohem a vyrážíme směrem na Edinburgh.
První zastávka je u nádherného mostu Glenfinnan, který znají hlavně fanoušci Harryho Pottera. Byl to Glenfinnan, přes který jeli studenti spěšným vlakem do školy čar a kouzel v Bradavicích.
Místní zátoka je ale velmi významná i pro milovníky skotské historie. Právě tady totiž povstal Bonnie Prince Charlie s vojskem jeho spřátelených skotských klanů proti Angličanům. A tak vzniklo poslední Jakobitské povstání.
Obloha je úplně bez mráčku. Na okolních loukách jsou husté porosty divokých hyacintů, které barví podrost do tmavě modra. Obloha je modrá a celá zátoka Loch Shiel se třpytí v odpoledním slunci.
Další zastávkou je nádherné údolí Glencoe, místo krásných výšlapů i úzké údolí jedné z nejfrekventovanějších cest spojující vysočinu s Edinburghem.
Na ubytování do Edinburghu přijíždíme až ve 22:30. Jsme vyřízení. Vyzvedáváme si klíče a brzy se už ztrácíme v postelích soukromého bytu.
25. 5. čtvrtek. Je 5:30 a my nasedáme do auta. Všechny batohy a kufry máme připravené na letištní kontrolu a odbavení. Za dvacet minut jsme na letišti. Loučíme se. Tak zase příště 😊.
#cestopis_vnější_hebridy #cestopis #VnejsiHebridy #Skotsko #ostrovy_na_hraně #výlet #aktivní_dovolená #vnější_hebridy_s_průvodcem #harris #lewis #isleofskye #berneray #eriskay #glenfinnan #glencoe #EileanGlass #EileanDonan
Comments