9. 10. pondělí: Do Porta přilétáme v brzkých ranních hodinách. Po náročné cestě na vídeňské letiště a tříhodinovém letu do Portugalska jsme rozbití. Z letiště proto míříme přímo na ubytování, kde si necháváme batohy, a pak úplně zlehka „bloudíme“ městem.
Naše první kroky vedou do kavárny. I přesto, že kafe nepiji, dnes si dát musím. Je začátek října, teplo. Nad Portem svítí slunce a teploměry ukazují okolo dvaceti stupňů. Portugalci se halí do mikin, my jsme šťastní v kraťasech a tričkách.
Po kofeinové a cukrové injekci (protože ke kávě přece patří koláček) vyrážíme konečně na prohlídku města. Porto je krásné město. V centru najdete mnoho památek, přičemž převažují ty sakrální. Kostely z venku obložené tradičními modrými kachlemi azulejos tu potkáte na každém kroku. Krásné je i místní nádraží Sao Bento, ale tou nejdůležitější památkou je určitě katedrála Sé.
Portská katedrála leží na úpatí severního břehu řeky Douro. Za malý poplatek se dostanete do katedrály i klášterní budovy s rajským dvorem. Výhled z místních ochozů je jedním slovem: „wow“! Do našich poutnických pasů sbíráme první razítko a jdeme se podívat dovnitř.
Po návštěvě katedrály scházíme dolů k řece Douro. Na druhou stranu mezi obrovské budovy skladů s portským vínem přicházíme přes most Ludvíka I. Prohlížíme si stánky se suvenýry a nechápeme, jak mohou náušnice nebo peněženka z korku stát 1 euro. Na nábřeží je horko. Procházíme tedy raději do úzkých uliček, a pak už se celí zmožení vracíme zpátky na ubytko. Zítra nás čeká první etapa naší poutě, a tak si potřebujeme pořádně odpočinout.
10. 10. úterý: Dle předpovědi počasí má být dnes nepříjemné horko. Z ubytování proto vyrážíme už nad ránem v 6:30. V 6:42 nasedáme na metro/tramvaj a jedeme na stanici Mercado, odkud konečně vycházíme na trasu portugalského camina.
Sever Porta je obklopen obrovskou industriální zónou, a tak místo vnitrozemské poutě volíme tu pobřežní. Město se pomalu probouzí. Hned za Mercadem máme štěstí. Trasa vede přes obrovský zvedací most a my akorát stíháme přeběhnout, než se kvůli lodní dopravě na dlouhé minuty průchod omezí.
Po prvním kilometru přicházíme k oceánu. Atlantik nás vítá mírným větříčkem a příjemnou okolní teplotou. Ta se ale s přibývajícími slunečními paprsky brzy mění a začíná být opravdu horko. Procházíme přes rybářské vesničky, mezi kterými jsou pro chodce instalovány příjemné dřevěné chodníčky. Pohled na písečné pláže je okouzlující. Cestou potkáváme jen minimum turistů. Buď šli všichni vnitrozemskou částí, nebo je v říjnu na pouť pro mnohé pozdě.
V cíli naší dnešní pouti jsme již před druhou hodinou odpoledne. Protože albergue Santa Clara otevírá později, rozhodujeme se počkat v místní restauraci, kde nabízí poutnické menu. Po několikachodovém menu, najezení k prasknutí, vyrážíme na ubytování. Albergue Santa Clara je doslova za rohem. Poutníků je tu zatím pomálu, a tak brzy dostáváme přidělená místa ve spodním pokoji a na řadu přichází tradiční poutnické kolečko- sprcha, vyprat věci (pokud nějaké jsou) a na chvíli si jen tak lehnout a odpočívat.
Po krátkém odpočinku vyrážíme na obhlídku malého přímořského městečka. Ve Vila do Conde se nachází krásný kostel Igreja Matriz de Vila do Conde, jdeme ho obhlédnout a užíváme si chlad kamenné stavby. Na návštěvu kláštera Mosteiro de Santa Clara nemáme po dnešní etapě dost energie. Celkem jsme dnes ušli 24 kilometrů.
11. 10. středa: I dnes vyrážíme z ubytování už v 6:30. Za Vila do Conde dáváme Atlantiku sbohem. Dnes nás čeká 30 km dlouhá etapa do Barcelos. Za svitu městských světel procházíme okolo kláštera a římského akvaduktu. Po hodině začíná svítat. V Arcos se připojujeme na hlavní vnitrozemskou trasu a potkáváme první poutníky. I dnes ale na cestě nepotkáváme příliš mnoho poutníků. Je krásný den plný slunce, máme skvělé tempo a jdeme téměř sami.
Do Barcelos, které je známé díky pověsti o obživnuvším kohoutovi, který se stal symbolem celého Portugalska, přicházíme celkem znaveni v časném odpoledni.
Přímo za mostem obdivujeme ruiny starého paláce Paco dos Duques de Braganca, a pak procházíme skrz krásné kamenné historické centrum do Albergue de Peregrinos Cidade de Barcelos, které máme téměř sami pro sebe. Po tradičním poutnickém kolečku vyrážíme ještě na nákup a trochu protáhnout nohy. Pak se ale brzy vracíme a jdeme spát. Zítra nás totiž čeká ultra náročná etapa.
Jen tak mimochodem, do cíle to máme už jen necelých 200 km! Jupííí 😊.
12. 10. čtvrtek: Z Barcelos je to do Ponte de Lima zhruba 35 kilometrů. Dnešní den je opravdu náročný. Z albergue vyrážíme tedy opět v noci. Svítat začíná až po několika kilometrech za Barcelos. Procházíme okolo starých monumentálních olivových hájů a v každé vesnici nás vítá kostel, nebo alespoň kaplička. Pravidelně tiskáme do našeho poutnického pasu 2 razítka denně, to abychom na konci poutě mohli získat osvědčení o pouti, a s každým dalším kilometrem se přibližujeme víc k cíli.
Dnešní den je o lidech. O poutnících a Portugalcích, které na pouti potkáváme. Na jedné z mnoha zastávek se začínáme bavit se starším dánským poutnickým párem, který nás přesvědčuje, že do Santiaga chodit nemáme. Prý máme skončit přibližně padesát kilometrů od cíle. Pak je prý pouť přeplněna poutníky. Pán je trochu svéráz, a tak nám začíná povídat o dalších jeho pravdách, načež se usmíváme, kýváme hlavou a s díky za rady se následně loučíme.
Na cestě potkáváme i IT Jirku, kluka z Česka, co si jen tak chodí a přemýšlí. Brzy ho bereme do naší party a dovídáme se spoustu úžasných informací o mikročipech- jeho oboru. Protože má zamluvené ubytování o několik kilometrů dřív než my, po několika společných chvílích se bohužel musíme rozloučit.
Milá Portugalka nám pak dává nádherná jablka a najednou je tu obrovská alej z platanů před Ponte de Lima a my jsme téměř v cíli!
Na náměstí odpočíváme. Kafíčko a už přecházíme most přes řeku Lima, za kterou se nachází krásné albergue. I dnes nám celý den svítilo sluníčko nad hlavou a tak jsme hodně unaveni. Po sprše, vyprání věcí a krátkém odpočinku jdeme do sebe a ještě se vracíme na nákup.
13. 10. pátek: Dnešek má být odpočinkovým dnem. Z Ponte de Lima to do Pacos, našeho cíle v Quinta Estrada Romana, máme oproti včerejšku „pouze“ 28,4 kilometrů. Předpověď na dnešní den je katastrofální. Má pršet v podstatě celý den, což se nakonec kromě pár „suchých hodin“ opravdu děje. Vyrážíme do noci a brzy oblékáme pláštěnky. Pod světlem z lampy vidíme, jak mrholí.
Z mrholení se ale po dvou hodinách stává nepříjemný liják, a tak se utíkáme schovat do baro-obchodu. Pláštěnky jsou super. Naše oblečení a batohy jsou suché. Boty máme ale promočené skrznaskrz. V baru si dopřáváme trochu portského vínečka a nakupujeme nesmysly na zlepšení nálady (chipsy, kafíčka…) Potkáváme také ultra Maďary, co chodí o polovinu delší trasy než my a Soňa s nimi poslouchá maďarské písně.
Po chvíli téměř přestává pršet. Chtě nechtě, musíme vyrazit dál.
Procházíme skrz borovicové lesy, ve kterých se sbírá míza a brzy přicházíme na nejvyšší místo naší dnešní etapy, ze kterého nás čeká sešup dolů do Rubiáes. Dnes i přes déšť procházíme opravdu krásnou krajinou.
Cestou potkáváme velmi inspirativní český pár seniorů. Jednou takhle zavřeli dveře, zamkli a vypravili se na cestu do Santiaga. Z ČR šli od května několik měsíců. Došli do Santiaga, na Finisterru, a pak si řekli, že se ještě projdou do Coimbry, odkud jim jede vlak domů. Povídali nám o svých dobrodružstvích a my se zatajeným dechem poslouchali příběhy, na které asi nikdy nebudeme mít čas/odvahu. Cesta do Coimbry vede od Santiaga na druhou stranu, a tak se musíme rozloučit.
Před Rubiáes zase začíná pršet. Schováváme se v místní kavárně, kde potkáváme dalšího milého poutníka. Chvíli se bavíme, a pak pokračujeme dál. Kdo mohl tušit, že se s poutníkem budeme míjet ještě celý zbytek cesty a nakonec se ještě potkáme v katedrále v Santiagu.
Dnes jsme nechtěli pospíchat. Do ubytování přicházíme až později odpoledne. Ubytování v Quinta Estrada Romana je soukromé. Jedná se o starý opravený mlýn v krásném údolí. Kromě jedné izraelské rodiny jsme tu sami. Objednáváme si večeři a jdeme ze sebe shodit všechno mokré a špinavé. V ubytování je pračka (tak, jako téměř ve všech poutnických ubytovnách), a tak pereme a sušíme všechno oblečení, abychom zítra mohli vyrazit zase suchou nohou. Po večeři si povídáme s Izraelcem. Před několika dny vyeskalovalo napětí mezi Izraelci a Palestinci a tak se ho ptáme na názory. Je to zajímavá debata, která se z poklidné rozpravy stává u Izraelce velmi odhodlanou a bojovnou.
14. 10. sobota: Dnes má svítit slunce. Do O Porrina to máme necelých 27 kilometrů. Po snídani se loučíme s Izraelci a pokračujeme dál. Ve Valenca, posledním portugalském hraničním městečku, nás vítá mlžný opar a ranní slunce. Historické centrum města je přenádherné, stejně jako historické centrum města Tui, které se nachází hned na druhé straně hraniční řeky Rio Minho ve Španělsku.
Posouváme hodinky o hodinu dopředu a zdravíme se ve Španělsku. V Tui obdivujeme krásnou katedrálu i historické kamenné městečko, kde děláme pravidelnou kávičkovou pauzu, a pak pokračujeme přes krásný borovicový les dál. Cestu máme dlážděnou v podstatě až k industriální zóně před O Porrinem. Protože je krásně (skoro až horko) a máme dobrý čas, místo kratší ale hnusné trasy přes průmyslovou zónu, vyrážíme doleva po delší ale hezké stezce.
Poslední pauzu děláme v Pontellas. Pro poutníky tu mají nainstalované lavičky a stoly. Akorát přijíždí pojízdná pekárna, a tak si rovnou kupujeme všechny možné dobroty- od slaných empanadas po sladké croissanty. Ubytování v O Porrino se nachází hned za přírodním parkem u řeky. Velká poměrně moderní budova státního poutnického ubytování je ideální. Sprcha, praní prádla, odpočinek a můžeme vyrazit do blízkého městečka. Historické centrum O Porrinas je maličké. Skládá se v podstatě jen z jedné nákupní ulice a za nejhezčí budovu se dá považovat radnice. Nakupujeme kosmetiku a jiné „potřebnosti“, a pak se vracíme na ubytko odpočívat se sklenkou španělského vínečka.
15. 10. neděle: Jestli je něco na pouti opravdová otrava, pak je to chůze v dešti. Když se ráno vzbudíte, kouknete ven, a tam už prší a vy víte, že chtě nechtě musíte nahodit batoh a vyrazit dál.
Včerejší nádherný den je zapomenut. Dnes prší už od rána. Naštěstí nás čeká nejkratší etapa, 22,5 km z O Porrino do Arcade.
Jediné pozitivum dnešního dne je fakt, že do Santiaga to máme už jen necelých 100 km! V polovině propršené etapy přicházíme do Redondely. Z trudomyslnosti nás nevyvádí ani místní krásné městečko. I tady nám prší.
Jdeme co nejrychleji k cíli a nedaleko Arcade, našeho cíle, se na nás nebe konečně smilovává. Přestává pršet. Dokonce občas můžeme sundat i kapuci z pláštěnky.
I přesto, že dnes máme ubytování rezervované a pospíchat tak nemusíme, v cíli jsme už okolo 14:00. Boty máme zase úplně promočené. Z ponožek odkapává voda.
Sprcha, čaj, vyprat, a protože se počasí každým okamžikem vylepšuje, vrážíme na prohlídku Arcade. Město leží u mořského zálivu. Asi nejkrásnější památkou je monumentální římský most, který propojuje oba břehy a i přes jeho stáří po něm stále jezdí auta. Arcade je krásné, ale v neděli tu najdete otevřeno jen několik restaurací. Obchody jsou ve Španělsku tradičně zavřené a většina místních se buď prochází po nábřeží, nebo popíjí v jednom z otevřených barů.
Po krátké procházce se vracíme zpátky na pokoj. Zítra vyrážíme opravdu brzy, a tak jdeme spát.
16. 10. pondělí: Dle předpovědi by dnes mělo začít pršet až okolo 10:00. Vstáváme v půl páté. Neprší. Obouváme suché boty a noříme se do tmy, kterou osvětluje jen světlo z pouličních lamp. Přecházíme přes římský most a začínáme stoupat vzhůru.
Brzy necháváme světlo města za zády a noříme se do lesa. Svítíme si mobilem a čelovkami. Procházíme skrz úvoz, a pozor si nyní musíme dávat hlavně na mloky, kterých jsou na cestě desítky.
V 9:00 přicházíme do Pontevedry. Nacházíme otevřenou kavárnu a konečně odpočíváme. Soňa je na nás trošku naštvaná kvůli tempu chůze, a tak po dlouhé ranní pauze zpomalujeme. V Pontevedra ještě dokupujeme zásoby v otevřeném supermarketu, a pak už pokračujeme dál.
Okolo 10:00 začíná opět pršet. Nejdřív jen mrholí, ale když se ve 14:00 rozprší tak, že sotva vidíme před sebe, přejeme si jediné, být už konečně v cíli!
Do Briallos přicházíme po 29,7 kilometrech a máme toho „tak akorát“. Ve státním albergue je posledních osm míst. Opět sundáváme mokré boty a tentokrát si jdeme i vše špinavé a mokré vyprat a vysušit v sušičce. V albergue je vlhko a všude to smrdí mokrými poutníky. Nejsme výjimkou. V kuchyňce si vaříme čaj a dáváme se do řeči s německou skupinou. Jejich průvodce nám radí, že zítra máme místo přímou cestou k Santiagu vyrazit do Herbonu a přespat v místním klášteře. Protože se jedná o poslední noc před Santiagem a my máme ještě dost sil, nakonec souhlasíme.
17. 10. úterý: Na dnešní den předpověď slibuje odpolední masivní déšť. Vstáváme už v 5:00. To abychom stihli dojít do cíle ještě před nejvyšším přívalem srážek. Do Herbonu to máme 24,6 kilometrů. Albergue opouštíme v 6:00 a opět se noříme do tmy.
V lázeňském městečku Caldas de Reis jsme ještě v noci. V místní studánce s teplou léčivou vodou omýváme obličej, to abychom byli ještě mladší a krásnější, a pak už se zase noříme do tmy.
Jana s Radkem se rozhodli jít zvlášť, a tak dnešní etapu jdeme se Soňou samy. První zastávku děláme až za svítání okolo 8:00. V kavárně v půlce kopce akorát otevírají. Ideální místo na zastavení a doplnění sil v podobě kafíčka a croissantu. Po orazení kredenciálu místním razítkem pokračujeme dál do kopce.
Kousek od Padronu se začíná obloha barvit do ocelově modré. Zastavujeme v supermarketu, kde potkáváme i Radka s Janou. Za svoje dnešní úsilí si kupujeme dobrůtky na oběd a na nedaleké lavičce všechny pochutiny jíme. Z camino Portuguese odbočujeme na Herbon.
Do kláštera přicházíme právě včas. U dveří je už zástup batohů a poutníků. Odhazujeme své batohy do pomyslné „fronty“ a jdeme se projít do okolí. Registrace na ubytování v klášteře začíná až okolo čtvrté odpoledne. Času je dost.
Čekáme a brzy přichází přívalový déšť. Myslíme na všechny poutníky, kteří to dnes do cíle nestihli včas a je nám jich líto. Sami jsme to včera také o půl hodiny nestihli. Chodit v mokrých botách není zábava.
Konečně se otevírá registrace a my se můžeme jít ubytovat. V klášteře nás vítá dobrovolník, který nám vše ukazuje. Bydlíme v jednoduchých kójích, kam se vejde jen palanda a židlička na batoh. Skromně ale čistě.
V 18:00 je mše, po které nás kněz vyzývá, abychom přišli před oltář. Společně nám potom gratuluje k naší cestě a zjišťuje, z jakého jsme státu. Z každé země je vybrán jeden poutník, který před ostatními čte krásnou modlitbu ve svém jazyce. I já nakonec s brekem v hlase čtu česky:
Dej, ať je láska světlem naděje na tvé cestě.
Dej, ať mír panuje tvému srdci.
Dej, ať dobrota je tvým znamením v životě.
Dej, ať tě tvá víra posiluje v tajemství života.
A až přijde ten okamžik, kdy dosáhneš svých cílů, dej, ať nás láska objímá věčně.
Buď šťastný a dělej šťastné i všechny okolo.
Naštěstí mají poutníci u sebe kapesníček. Dojatá čistotou slov utírám slzy.
Od řeholníků dostáváme pamětní certifikát, a pak nám ukazují celý klášter. Je to krásné ale smutné místo. Z kdysi významného centra vzdělanosti zbyla jen vzpomínka. V současné době zde žijí pouze tři postarší mniši. Ze školy, která tu vychovávala na tisíce žáků, nezbylo nic.
Venku pořád prší, a tak je prohlídka ochuzena o klášterní dvůr. Ve 20:30 se podává večeře. U třech velkých stolů se tísní poutníci. Náš dobrovolník vaří skvěle. Podává se tradiční polévka, hlavní chod a dezert. Povídáme si s ostatními poutníky a sdílíme zážitky z poutě. Zítra už budeme v Santiagu.
18. 10. středa: Posledních 26 kilometrů. Vstáváme a po snídani vyrážíme do mokrého rána. Pravidelné dešťové přeháňky se střídají se slunečními paprsky. Po první polovině cesty vítr odhání velká černá mračna a nad hlavou nám začíná svítit slunce.
Do Santiaga přicházíme okolo třetí odpoledne. Zase prší. Objímáme se před katedrálou a po chvíli utíkáme do suché poutnické kanceláře, kde dostáváme certifikáty za absolvování poutě. Odpočíváme a rozjímáme nad událostmi posledních dnů.
Santiago de Compostela je nádherné město. Ulice tu lemují historická podloubí, na každém rohu tu potkáte krásný kostel a vrchol všeho je samozřejmě nově opravená katedrála. Obdivujeme zlatem se třpytící oltář, kryptu s ostatky svatého Jakuba i výklenek s Pražským Jezulátkem a naplněni dojmy přicházíme před katedrálu nad kterou visí zlověstná mračna.
Ani ne za pět minut přichází bouře. Na Santiago padají kýble a kýble vody, po ulicích se valí voda, kanalizace nestíhá. Přemýšlíme, jak se dostat na ubytování, které je necelé 2 kilometry daleko. Voda na náměstí stoupá. Zbývá poslední centimetr a vlije se otevřenými dveřmi do nedalekých krámků a restaurací.
Po hodině čekání se dle radarové predikce rozhodujeme pro úprk. S heslem: „Teď nebo nikdy!“ vyrážíme do vodou zaplavených ulic. V žabkách pajdáme vodou ochromeným městem. Za kilometr a půl přicházíme do velkého nákupního centra. Pauza na nákup, a pak pokračujeme dál na ubytko.
Svlékáme všechno mokré oblečení. Po teplé sprše a v suchém oblečení přemýšlíme co s volným zítřkem. Dle předpovědi počasí má být i zítra brutální déšť. Na Finisteře, kam máme v plánu vyrazit zítra, má být ještě hůř.
Nakonec se rozhodujeme pro ranní mši. Výlet na Finisteru stále ještě nevzdáváme. Třeba nás zítřek překvapí.
19. 10. čtvrtek: Do temného rána se ozývají jen konstantně bušící kapky na parapet okna a meluzína. Venku prší jako z konve a psa by nevyhnal. Ne, dnešek není dobrým dnem pro výlet k bouřícímu oceánu. Po krátké poradě vzdáváme jak ranní mši, tak výlet na Finisteru a raději se jdeme dospat.
I přesto, že stále šíleně prší, poutnickou mši v katedrále v pravé poledne si ujít nenecháme. Katedrála je přeplněna poutníky. Každé možné místo je zaplněno lidmi. Mše je vedena ve španělském jazyce a pro ty z nás, kteří nebyli u zpovědi, tu je alespoň požehnání.
Po mši se jdeme projít po městě. Slunce se střídá s deštěm, před kterým utíkáme do restaurace. Poutnické/denní menu je levné a obrovské. Na dezert už nezbývá v žaludku místo. Ještě že zase prší. Nespěcháme a nakonec zvládáme i ten cheesecake.
Mokré ulice se třpytí v odpoledním slunci. S přeplněnými břichy procházíme městem a brzy se vracíme odpočinout si na ubytování.
20. 10. pátek: Všechno jednou končí. Balíme si věci a po velké snídani přejíždíme linkovým autobusem na letiště. Loučíme se se Santiagem a ve 13:10 vzlétáme směrem do Palmy, odkud nám večer letí letadlo domů.
Jenže místo slibovaného odletu z Palmy do Vídně ve 20:05 má letadlo nakonec 2 hodiny zpoždění. Chvíli po desáté večerní tak konečně vzlétáme. Dostáváme se kousek za Palmu, když v tom začnou blikat červená světla. Vystrašené letušky se dívají jedna na druhou. Po deseti minutách neklidu konečně kapitán hlásí, že máme porouchaný radar na počasí, a že se musíme vrátit do Palmy, kde nám snad někdo poruchu opraví. Čekáme v letadle a i po další půlhodině snažení pozemních inženýrů máme smůlu. Nakonec vystupujeme z letadla a vracíme se zpět do odletového koridoru. Nikdo nic neví. Nikdo nám nedává žádné informace. Po další hodině přichází letuška. Prý našli nové letadlo a můžeme nastupovat. Vyčerpáni nasedáme do nového letadla. Je 0:30 ráno a konečně vzlétáme nad Palmu. „V tuhle dobu jsme už dávno měli být doma,“ říkám si a lituji Michala s Emmou, kteří na nás už skoro 3 hodiny čekají u vídeňského letiště.
Ve Vídni jsme okolo 3:00 a doma za další hodinu a půl. Soňa nakonec stíhá i první vlak z Břeclavi do Prahy a díky nařízení EU máme každý nárok i na 250 e odškodnění za zpožděný let. Nakonec to nedopadlo tak zle. Tak zase příště 😊.
#cestopis #camino #camino_s_pruvodcem #250_km #camino_portuguese #Porto #portugalské_camino #z_Porta_do_Santiaga #Santiago #dálková_trasa #pouť #cesta_je_cíl #UNESCO
Commentaires