115 kilometrů ze Santiaga na konec světa. Místo obvyklého cíle začátek. Camino na Finisteru je tak trochu jiná pouť.
24. 4. středa: S holkami se vítáme na letišti v Santiagu už chvíli po poledni. Linkovým autobusem se dostáváme do centra města, kde si v hotelu vyzvedáváme karty od apartmánů. Svítí slunce a je teplo. Výrazně tepleji než u nás doma. Sluneční paprsky chceme využít na maximum, a tak si nedaleko centra sedáme na otevřenou zahrádku a objednáváme kafíčko a pivečko.
V poutnické kanceláři vyzvedáváme kredenciály, poutnické pasy, a pak se jdeme podívat do katedrály. Oproti hodinám, kdy jsou v katedrále vedené mše, je nyní dominanta města téměř prázdná.
Po prohlídce katedrály a města kupujeme jídlo, a pak už nás čeká pohodička a odpočinek na krásném apartmánu.
25. 4. čtvrtek: Dnes nás čeká první etapa ze Santiaga do Negreiry. Předpověď počasí je jedním slovem neradostná a ani další dny nemají být lepší. Jsou hlášeny přeháňky, mrholení a konstantní déšť. Pláštěnky tak máme připraveny v batohu nahoře. To abychom je mohli velmi rychle použít.
Ze Santiaga do Negreiry to máme 23 kilometrů. Z apartmánu vychází jako první Květa. Ranní vstávání jí nedělá problém, a tak je už okolo 6:00 zabalená a připravena vyrazit. My ostatní dáváme Santiagu sbohem okolo půl sedmé. Venku je příjemně chladno. Už za městem potkáváme první poutníky a já jsem popravdě překvapená jejich četností. Tolik poutník jsem tu na konci dubna opravdu nečekala.
První kapky začínají padat na vyhlídce za Santiagem. Vybalujeme pláštěnky, ale v podstatě je moc nepotřebujeme. Po prvních pár kilometrech zastavujeme v otevřeném baru/kavárně, kde do poutnického pasu dostáváme první razítko. Pauza na kafíčko a čerstvou šťávu z pomerančů je na caminu nutnost 😊.
U historického římského mostu Ponte Maceira/Ponte Vella potkáváme Květu. I ona si udělala pauzu na pomerančovou šťávu, a tak jsme ji stihli dohnat. Začíná nepříjemně mrholit, a pak i opravdu hodně pršet. Schováváme se v podloubí, a když je nejhorší za námi, pokračujeme dál. Asi nejhorší je, když na caminu konstantně prší. Naštěstí se nám stálý déšť z předpovědi vyhýbá a do Negreiry přicházíme dokonce se slunečními paprsky nad hlavou.
Jdeme se ubytovat do státního albergue, které se nachází na kopci nad městem a po dlouhé době máme dnes smůlu. V albergue je posledních pět volných míst, jenže nás je sedm. Protože jsou holky unavené, rozhodujeme se na noc rozdělit. 5 osob tedy spí tady a já s Pavlou rezervujeme 2 místa v soukromém ubytování v centru Negreiry.
U státního albergue je příjemný stoleček a židličky. Shazujeme batohy, otevíráme pivečka a odpočíváme. Přichází slejvák a my jsme opravdu šťastní, že nemusíme v takovém marastu šlapat venku.
Po hodině a půl jsou holky opět připraveny se trošku projít, a tak se s námi vrací zpět do Negreiry, kde je velký supermarket, několik restaurací a kavárny. Po nákupech se loučíme. Holky jdou ještě na odpolední kafíčko, my s Pavlou se jdeme ubytovat.
26. 4. pátek: Venku je mlha a mokro. Dle dnešní předpovědi má odpoledne začít pršet. Přestože máme zarezervované soukromé ubytování, s Pavlou opouštíme albergue už v 7:15. K holkám to máme 1,2 km. S těmi se setkáváme na smluveném místě v 7:30. Kolem nás je mlha a nad hlavou se honí černé dešťové mraky.
Z Negreiry vede cesta přes listnatý les. Postupně nás předchází rychlejší poutníci, kteří asi nepochopili, že camino není závod. V 9:30 začíná nepříjemně poprchávat a mrholit. Naštěstí je nedaleko kavárna, a tak shazujeme batohy a nejhorší mrholení přečkáváme v suchu.
Na konci naší kafíčkové pauzy přestává pršet, a tak nahazujeme batohy a pokračujeme dál. Po dešti je na stezce příjemně. 3,5 kilometrů před cílem děláme další pauzu. Slunce se dere přes mraky ven, a tak si sedáme přímo k šotolinové cestě a obědváme. Sluníčko ale brzy zakrývají černé mraky. V dálce prší, a tak raději pokračujeme dál.
V cíli, u restaurace a albergue Casa Pepe, jsme už v 13:30. V malé vesničce je pouze bar a ubytování. V nohách máme necelých 21 kilometrů. Ubytováváme se v soukromém pokojíku se záchodem a sprchou, myjeme se a večer učíme místní pít „český“ grog. Je zima a celé odpoledne prší jako z konve.
27. 4. sobota: Dnešní etapa ze Santa Mariña do Dumbría měří přibližně 24 km. Celou noc pršelo. Ani ráno se počasí nelepší, a tak začínáme naší dnešní etapu v dešti. Je 7:00 a my se noříme do ztemnělé krajiny.
Prší, ale aspoň to nejsou slejváky. V 9:30 přicházíme do první otevřené kavárny. V Albergue Aro mají ty nejlepší croissanty, co jsem kdy jedla. Až půjdete kolem, určitě se zastavte! Posilněni dobrůtkami ze zdejší kavárny pokračujeme dál. Venku přestává pršet a pouť je hned radostnější. Dokonce začíná svítit slunce! Je tak skvěle, že si musíme dát pauzu a sluneční paprsky náležitě vstřebat.
Kousek od Dumbrie se camino větví. Vlevo vede cesta na Finisteru, vpravo na Muxii. Protože ještě před Finisterou chceme navštívit Muxii na rozcestí volíme pravou žlutou šipku a scházíme dolů do Dumbrie.
Jen necelý kilometr od cíle přichází trest za naše loudání a užívání si sluníčka. Začíná šíleně pršet. Stačí pět minut intenzivního deště a naše radost ze suchých bot a kalhot je pryč. Naštěstí je to do cíle jen pár metrů.
Ve státním albergue v Dumbrii je ticho a klid. Na postelích leží jen několik poutníků, a tak si vybíráme volný pokoj a jdeme se ubytovat. Po sprše plníme pračku a sušičku, a protože venku zase svítí slunce, jdeme se podívat do vesnice.
V Dumbrii, kromě krásného kamenného kostela, dvou až třech restaurací/barů a dvou předražených micro obchodů, nic není. V jednom z místních obchodů kupujeme předražené potraviny a rum s citronem a cukrem – včerejší grogový večírek nám zachutnal, a protože je pořád ještě zima, v popíjení horkého nápoje chceme pokračovat i dnes.
28. 4. neděle: Když se na caminu rozsvítí slunce, začnou zpívat ptáčci a obloha je světle modrá, život je hned veselejší. Přesně tak nás dnes vítá ranní krajina za Dumbrií. Po dešti ani památky a stezka úplně prázdná. „Zřejmě se všichni odklonili a dál pokračovali přes Cee do Finistery,“ říkám si, když cestou nepotkáváme jediného poutníka.
Dnes máme v plánu dojít až k Atlantskému oceánu. Muxia je tiché městečko na pobřeží Costa de Morte. Tedy ve chvíli, kdy z města odjedou všechny autobusy z turisty a zůstanou jen místní a hrstka poutníků.
Muxia je od Dumbrie vzdálená 22 kilometrů. Jako by nám někdo vyměnil nohy. S radostí v srdci pelášíme do Muxie. I přes dlouhou pauzu na břehu oceánu přicházíme do albergue už v 13:30!
V ubytovně chvíli odpočíváme, a pak vyrážíme do města. První zastávku děláme ve zmrzlinárně. Konečně jsou teploty vysoké natolik, abychom si dali zmrzlinu. Dominantou města je vrcholek O Corpiňo (68 m), na kterém je postavený kamenný kříž.
Z O Corpiňa máme skvělý výhled jak na město, tak na kostel Virxe da Barca sanctuary a nedaleký maják Faro da Barca. Ne všichni se ale odvažují po strmé stezce na kopec vylézt, a tak scházíme dolů směrem k oceánu, kde nás čeká zbytek skupiny u patníku s cedulí 0,000 km.
Fotíme se a užíváme si výhledy na rozbouřený oceán. Holky skákají z kamene na kámen a s pomocí dalších poutníků se dostávají až na skálu, o kterou se tříští jedna vlna za druhou. Je nádherně. Slunce stále svítí nad hlavou a energie oceánu je nabíjecí.
Od vody se odtrháváme až ve chvíli, kdy nám začíná kručet v žaludku. Vracíme se do centra a hledáme otevřenou restauraci. V jedné z mnoha nakonec nacházíme volné místo a objednáváme skvělou tradiční polévku z Galicie, caldo galego.
S plnými bříšky ještě nacházíme jediný malý otevřený obchůdek (pozn. V neděli jsou všechny větší obchody ve Španělsku zavřené.), a pak se už vracíme odpočívat na ubytovnu.
29. 4. pondělí: Dnes nás čeká nejdelší etapa z Muxie na Finisteru. Celkem máme ujít necelých 28 kilometrů. Holky vyráží už v 7:00. Já s Evou čekáme až do 8:00. Pak necháváme Evčin batoh v ubytování Muxia Mare, odkud ho spediční společnost odveze do našeho dnešního cíle, Finistery. Eva má totiž nateklý kotník. Aby dnešní etapu ušla bez úrazu, raději půjde nalehko.
Po vyřízení batohu jdeme na radnici. Dle informací v knihovně bychom tady měli dostat certifikát o absolvování poutě ze Santiaga do Muxie, takzvané Muxinale. Paní je na radnici ale až okolo 8:30, a tak místo čekání vyrážíme do jedné z otevřených kaváren na ranní kafíčko. Holky zatím už ukrajují kilometr za kilometrem a rychle se blíží k Finisteře.
Konečně máme štěstí a paní, která zařizuje certifikáty, je v práci. Ukazujeme jednotlivé poutnické pasy, do kterých od ní dostáváme razítko, a pak nám paní konečně podává i všechny certifikáty, které vyzvedáváme samozřejmě i pro holky.
V 8:45 vyrážíme dohonit holky. I dnes nám svítí sluníčko a je krásně. S Evčou makáme, co to jde, ale i tak si musíme dát pauzu na kávu/svačinku/razítko do kredenciálu, a tak holky potkáváme až okolo poledne v Liares.
V Liares je krásná restaurace, ve které podávají všechny možné dobroty. Zastavujeme se tedy i my a rovnou holkám předáváme jejich kredenciály a certifikáty z Muxie.
Dnešní etapa je náročná i kvůli slunci a častým úsekům, které vedou po asfaltu. Na Finisteru přicházíme až okolo čtvrté odpolední. V albergue municipal vyplňujeme databázi a vyzvedáváme certifikát o absolvování poutě, Fisterrae, a pak se jdeme ubytovat. Květa přichází na Finisteru později. Jdu ji z ubytování naproti a společně žádáme o certifikát v albergue municipal i pro ni. Ten bez problémů dostává, a pak pokračujeme na ubytování.
Přestože je naše ubytování jedno z nejdražších na caminu, je úplně tragické. Pokojík máme sice pro sebe, ale je v něm strašná zima a vlhko. Na dotaz, zda by paní mohla zatopit/přidat nám do pokoje přímotop, nám ukazuje deky. Co už. Poslední noc to zvládneme. Zítra nás už zase čeká krásné ubytování v Santiagu.
Dle předpovědi počasí má být zítra v celé Galicii mordor. I přesto, že jsme unavené, nakonec se rozhodujeme ještě zatnout zuby a místo zítřejšího výletu k majáku na Finisteře, který bychom navštívili v dešti, jdeme už dnes.
Ve městě kupujeme dobroty, a pak jdeme nejkratší cestou okolo silnice na maják. Je krásně, ale postupně se zatahuje. Přichází fronta. Na majáku děláme z nakoupených dobrot menší piknik a brzy nás vyžene silný vítr a podvečerní chlad. Zpátky na ubytování jsme ve 21:00.
30. 4. úterý: Ráno prší jako z konve. Dle předpovědi by v Santiagu mělo být počasí lepší, a tak chceme vyrazit autobusem už v 8:20. Ten je ale úplně plný, a tak nakonec jedeme až v 9:45. Jsme smutní, protože dle jízdního řádu nestíháme dorazit do Santiaga včas, abychom stihli poutnickou mši v pravé poledne.
Naše řidička je ale drak a z Finistery, odkud odjíždíme v 9:45, jsme v Santiagu na nádraží už v 11:00! Rychle vystupujeme z autobusu a jdeme do hotelu, kde si necháváme batohy na recepci. V 11:40 jsme již v zaplněné katedrále, kde za chvíli začíná mše.
Po mši dáváme rozchod. Přeci jen ne každý si chce město prohlédnout v zástupu sedmi žen. . Navíc se nad městem objevuje modrá obloha, a tak si některé z nás chtějí dopřát kafíčko na sluníčku.
Po nákupech suvenýrů, kafíčku a jiných městských radovánkách jdeme do hotelu, kde vyzvedáváme batohy a v 16:00 přicházíme na apartmány. Už se nám nic nechce. Evča s Jiřinkou jdou na kafíčko a po nich se do místních kaváren vypravuje ještě Danča s Evčou.
Večer děláme zábavu a přesto, že jsme se poslední noc moc nevyspali, spát jdeme až ve 23:00.
1. 5. středa: Vstáváme v 8:00. V 9:15 po bohaté snídani (vajíčkách, slanince a houbách) odcházíme zabalené do centra města. Zjišťujeme, v kolik jede autobus na letiště, a pak se na hlavním náměstí Praza do Obradoiro loučíme s katedrálou. Před cestou na letiště máme ještě necelou hodinku čas. A tak dáváme poslední rozchod na kafíčko. Já s Pavlou a Jiřinkou jdeme ještě do poutnické kanceláře, kde dostáváme speciální kredenciály pro pouť na Finisteru, a pak už nám v 10:45 jede autobus na letiště, odkud nám v 13:10 letí spoj do Basileje a od tam v 19:15 do Prahy. Ve 20:40 se loučíme na pražském letišti. Tak zase příště holky a buon camino, ať už vás život zavane kamkoliv.
#cestopis #camino #camino_s_pruvodcem #115_km #camino_na_konec_světa #camino_Finistera #tak_trochu_jiné_camino #ze_Santiaga_na_Finisteru #Santiago #Finistera #konec_světa #dálková_trasa #pouť #cesta_je_cíl #UNESCO
Comments