Cesta na severovýchod
5. 10. sobota – Společně s Niky vstáváme v 6:30. V 7:00 už přijíždíme do autopůjčovny a řešíme pronájem aut. Niki má s sebou pouze nafocený řidičský průkaz, a tak nevíme, zda takový dokument bude vůbec stačit. Po půlhodině čekání přichází supervisor a dává nám zelenou. Vyjíždíme z autopůjčovny a vracíme se do Palmy, kde dobalujeme a společně vyrážíme na východ. Projíždíme skrz Polleca do Port de Pollenca. Auto necháváme na malém parkovišti u údolí Vall de Bóquer a jdeme se projít na stejnojmennou pláž, Cala de Bóquer.
Jako bychom se vraceli do pravěku. Ostré skalní výchozy, křupající písek pod nohama, kaktusy a sukulenty… Po dvou kilometrech přicházíme na vyhlídku nad kamínkovou pláž s tyrkysovou vodou. Všude okolo nás jsou ostré mořské útesy. Nádhera.
Majka neodolá a jde se smočit. My ostatní si užíváme klidu a okolních scenérií. Vracíme se zpátky k autu. Po nákupu v nedalekém Lidlu přejíždíme do Can Picaford, kde relaxujeme v hotelových pokojích. V podvečer se dáváme do kupy a odjíždíme směrem do Alcudia.
Auto zastavujeme u Ermita de la Victoria a jdeme se projít. Máme jedinečnou šanci vystoupat až na Talaia d´Alcudia, která se pyšní nádhernými výhledy po celém východním pobřeží. Přemlouvám holky a odbočujeme směrem na vrchol. Bez batohu a s předchozím několikadenním tréningem nám to šlape jedna báseň. Za hodinu jsme již na vrcholu. Slunce se začíná chýlit k obzoru a halí celou krajinu do krásných teplých barev. Jedním slovem, nádhera.
Vracíme se zpět k autu a okolo osmé večerní už přijíždíme k hotelu. Vínečko, krátký pokec, domluva zítřejšího plánu a jdeme spát. Zítra nás čeká opět brzké vstávání.
(Ne)východ slunce na Formentoru a turistika okolo Artá
6. 10. neděle – Po včerejší domluvě vstáváme už v 6:00. O půl hodiny později sedíme v autech a startujeme motory. Naším cílem je severovýchodní výběžek Formentor, jedno z nejkrásnějších míst na Mallorce. Po hodinové jízdě přijíždíme k majáku, u kterého na stejný moment čeká už několik dalších výletníků.
Slunce vychází za mraky. Jindy překrásná podívaná je nyní trochu o ničem. Obcházíme maják a díváme se i na západ, kde pevnina z vysoké výšky ostře padá do moře. „Aspoň, že tu skoro nikdo není,“ říkám si při pohledu na hrstku dobrovolníků, kteří se překonali a také vstali.
Nasedáme do auta a vracíme se po křivolakých silnicích o pár kilometrů zpátky na západ. Výběžek Formentor je plný překrásných vyhlídek s nádhernými pohledy na moře a skály, byla by škoda tudy jen profrčet. Zastavujeme tedy na třech hlavních vyhlídkách. Ta nejkrásnější je hned na začátku výběžku. I tady, na místě, kde zastavují autobusy s turisty a nedá se skoro hnout, jsme nyní (před devátou ráno) téměř sami.
Naší poslední zastávkou je vyhlídka u Pirátské věže. Slunce se už posunulo nad mraky a nyní osvětluje celou krajinu ranním světlem. Procházíme se okolo polorozpadlých budov, které dříve sloužily jako kasárna a střílny, a za nedlouho už musíme nasedat do auta a vyrazit zpět do hotelu, kde nás čeká snídaně.
Přijíždíme akorát v čas. Je 9:45. Snídáme a v 11:00 už opět nasedáme do auta a odjíždíme na jih do Artá. Projíždíme skrz uzoučké uličky starého města a já začínám chápat, proč je na ostrově téměř každé auto nějak odřené.
Artá necháváme za zády a pokračujeme dál skrz krajinu plnou mandloní vzhůru ke kostelu a klášteru Ermita de Betlehem. Silnice je šíleně úzká. Každou chvíli čekám na protijedoucí auto, se kterým se budeme muset na úzké vozovce míjet.
Po krkolomném míjení se s protijedoucím řidičem konečně parkujeme auta na malém rozšíření silnice. Jdeme se projít ke kostelu a dál mezi traviny na nedalekou vyhlídku. I dnes nám počasí přeje. Sluníčko svítí a dohlednost je báječná. Naproti nám vidíme z mořské hladiny vystupující výběžek s Alcudií, a za ním nedávno navštívený Formentor. Z vyhlídky se vracíme zpátky k autu, kde vyzvedáváme lahve na vodu. Dvě stě metrů od parkoviště se nachází lahodný pramen. Doplňujeme lahve, a pak už nám nezbývá než se vydat stejnou krkolomnou silnicí zpátky do Artá.
Parkujeme nedaleko hradu, ikony Artá. Z hradního cimbuří pozorujeme zemědělskou krajinu, i samotnou kamennou zástavbu města. Chvíli se procházíme, a pak už opět nasedáme do auta a odjíždíme zpátky na sever do městečka na konci silnice, Betlem.
Posledním přáním je se vykoupat v moři. Přemýšlím o hezkém místě, které by nebylo příliš turistické a napadá mě návštěva malé přírodní zátoky nedaleko Betlemu. Parkujeme tedy auto u silnice a vyrážíme po rovné cestičce směrem k pláži. Tři kilometry nás zmáhají víc, než jsem si myslela.
Přicházíme na skalní vyvýšeninu a jediná, kdo nakonec zkouší vodu, je Majka. My ostatní odpočíváme ve stínu borovic. Po necelé hodince se vracíme zpátky k autu. Nasedáme a přejíždíme zpět do hotelu v Can Picaford.
Holky se jdou ještě projít po městečku a podívat na pláž. Já se pokouším dát dohromady fotky a trochu se připravit na zítřejší odlet.
Po stopách našeho treku
7. 10. pondělí – Po společné domluvě nakonec vstáváme později. Na snídani vyrážíme až v 8:30. Poslední den nikam nespěcháme. Před 10:00 nasedáme do aut a přejíždíme na jižní část ostrova do Colonia St. Jordi, kam jedeme kvůli místním slaniskům. Vystupujeme z aut mezi hotelovými rezorty a jako první nás trkne do nosu místní bažinatý smrad. V obchodech se prodává předražená sůl a předražené suvenýry. Jediné, co shledáváme na místních slaniskách zajímavým, jsou zdejší obrovské hroudy soli. Zklamaně nasedáme do auta a odjíždíme na letiště, kde se loučíme s první skupinou holek.
Z letiště vyrážíme zpátky do OK Rent cars, kde vracíme jedno z vypůjčených aut. Na dnešní odpolední roadtrip nám stačí menší čtyřmístné autíčko. Palmu necháváme za zády a jedeme směrem na Andratx a dál do hor. Zastavujeme na vyhlídce Coll de sa Gramola, kde se střetává GR 221 se silnicí. Piknikujeme, a poté pokračujeme po MA-10 dál přes Estellencs, Banyalbufar, nám známou Valldemossu, Deiu, Soller až vzhůru k přehradě Embassament de Cúber a dál až do Llucu. V podstatě během hodiny a půl objíždíme celou GR 221! V Llucu doplňujeme vodu a sjíždíme z hor do Inca.
Poslední zastávka ve velkém supermarketu, kde nakupujeme poslední suvenýry, a pak už míříme na letiště. Jako první odlétá Simonka. Niky s Majkou mají nakonec tak zpožděné letadlo, že odlétají až ve čtyři hodiny ráno! Díky nekonečnému čekání mají alespoň nárok na kompenzaci od letecké společnosti, kterou se nám později podaří získat.
Já vracím auto a jdu si v klidu lehnout na letiště. Letadlo mi odlétá až druhý den ráno, a tak mám spoustu času.
