Etapa druhá Lluc – Tossals Verds
1. 10. úterý – Dnešní etapa je jedna z nejtěžších. Během patnácti kilometrů musíme překonat 850 výškových metrů stoupání a klesání. Vody je po cestě minimálně, a tak upozorňuji, že je potřeba nabalit alespoň dva litry.
Vstáváme v 6:00 (někteří až v 6:30). Než se nasnídáme a všechno zabalíme, je 8:30. Loučíme se s chatou Son Amer a přicházíme k místnímu klášteru. Lluc (čti juk) je jedním z nejvýznamnějších poutních míst na Mallorce. Místní klášter je opravdu velkolepý. Holky se jdou podívat dovnitř a já s Alenkou jdeme napřed. Přeci jen chůze s vyvrknutým kotníkem, těžkým batohem a pod palbou nemilosrdného sluníčka nejednoho vyčerpá.
První stoupání přichází hned za klášterem. Lesní cesta se nemilosrdně kroutí vzhůru. Po hodince nás dochází rychlejší část skupiny. Zastavujeme se až těsně před prvním vrcholem. Je 12:30, ideální čas k obědu. Sedáme si ke zbytku skupiny a odpočíváme.
Je krásně a výhledy jsou až neskutečné. Vlevo nás těší pohled na nejvyšší mallorské hory, vpravo nás zdraví třpytící se moře se skalnatým výběžkem Formentorem a za námi máme Massanellu se sedlem, do kterého se budeme muset zanedlouho vyškrábat.
Po krátké pauze musíme pokračovat dál. V cestě nám stojí Puig Galileau. Malou zacházku na nedaleký vrchol nakonec absolvuji pouze já, Niky a Radim. Na vrcholu potkáváme páreček Poláků, kterým radím s dalšími výlety. Je tu nádherně!
Je po poledni a teplota se zvyšuje. Chladný les jsme nechali hluboko pod sebou. Klesáme a stoupáme pod přímou palbou slunečních paprsků. Alence je moc velké horko. Radim ji pomáhá s batohem, a společně pak pomalu stoupáme vzhůru, do sedla u nejvyšší zpřístupněné hory, Massanelly.
Konečně jsme ve stínu a sedlo máme, co by kamenem dohodil. Odpočíváme. Fotíme si místní divoké kozy, a pak pomalu pokračujeme dál. Za sedlem se nám odkrývá výhled na úplně novou krajinu, srdce vápencové Serra de Tramuntana. Klesáme po cestě, která připomíná záplavovou strouhu. (Těžko uvěřit, že tu může až tak moc pršet.) Dělíme se na rychlejší a pomalejší skupinu. Přicházíme do lesa, kde potkáváme malý vývěr vody. Doplňujeme úplně prázdné lahve a užíváme si chladné „živé“ vody.
K chatě přicházíme až v 18:20. Jsme dost vyčerpaní, a tak jsme rádi za krátké cvičení, postel a horkou sprchu. Večeře, zapečený lilek, se podává opět v osm. Po večeři děláme krátký brífink ohledně zítřejší trasy. Čeká nás totiž nejdelší a dle mého názoru i jedna z nejtěžších etap. Domlouváme se tedy na brzkém vstávání a rychlém odchodu.
Etapa třetí: Tossals Verds – Port de Soller
2. 10. středa – Před námi je necelých dvacet pět kilometrů, 1000 m stoupání a 1500 m klesání. Vstáváme v 6:00 a v 7:30 už odcházíme. Radim má objednanou snídani, a jakožto nejsilnější článek celé výpravy vychází až hodinu po nás.
Krajina se probouzí. V horách jsme úplně sami. Nad hlavou nám svítí sluníčko. Dle větru a mraků pomalu přichází dešťová fronta. Přicházíme ke krátké části, kde se nachází řetězy. Ručkujeme a brzy jsme už opět na pevné zemi. Radima máme v patách :).
Stoupáme vzhůru až do sedla nad přehradou Embassament de Cúber. Vítr začíná sílit a obloha je překrytá mraky. Klesáme k přehradě. Je 10:30. Dostáváme smutnou zprávu, že umřel Karel Gott. Děláme kratší pauzu a v 11:00 už obcházíme přehradu. V dálce hřmí. Zrychlujeme tempo. Začíná poprchávat. Oblékáme nepromokavé bundy a pláštěnky a brzy prší jako z konve.
Přehradu necháváme za zády a pokračujeme do dalšího sedla nad městem Soller. U kříže označujícího naší nejvyšší polohu přestává pršet. Za půlhodinový déšť jsme i tak úplně durch. V botách mi to čvachtá a místní kamenná cesta klouže jedna báseň. Před námi je průsek hor. Vidíme maják u naší chaty nad Port de Soller i od moře přicházející další průtrž mračen. Údolí se plní mraky, a pak přichází další liják.
Patnáct minut a nad hlavou máme zase slunce. Potkáváme Evču se Simonkou, které suší, co se dá. Zastavuji se a vylévám vodu z bot. V Biniaraix se setkáváme s ostatními. Po dvou dnech v horách přicházíme do civilizace. Pivečko v prvním otevřeném baru to jistí :).
Holky toho mají dost, a tak navrhuji etapu zkrátit pomocí taxi. Přicházíme tedy do tepajícího Soller, kde dokupujeme potraviny i nějaké to vínečko a pivečko, a pak sjednáváme dva taxíky (13 e) do nedalekého přístavu, Port de Soller.
Já s Radimem pokračujeme k Refugio Muleta pěšky. Obloha je opět úplně modrá a nad hlavou nám svítí slunce. Všechno mokré oblečení je už dávno zase suché. Procházíme skrz olivové háje a v sedm večer přicházíme k chatě. Sprcha a oslavná lahvinka dobrého červeného. Za dnešní etapu si malou oslavu určitě zasloužíme :).
