Na ostrovy!
16. 2. Sobota – Konečně na bílé pláži
Jojo, tropické ostrovy. Všichni je vždy fotí, když svítí sluníčko a je krásně. Jenže v tropech taky hodně prší. Zdejší ostrovy nevyjímaje…
Vstáváme do podmračeného rána. U domečku maminky Intan nás už zdraví celá její rodina. Místo obvyklého stolování na zemi se přesouváme ke stolu vedlejší restaurace. Lidi jsou zde přátelští, takže slova jako „konkurenční boj“ nebo věty typu: „Chceš sedět u mě v restauraci? Tak si tu něco kup a zaplať.“ Tady vůbec neznají.
Sedáme si pod stříšku a dostáváme ještě horké kokosovo-rýžové placičky s čajem a kávou. Abychom toho neměli málo, maminka Intan nám přidává ještě vaječné omeletky :). Syti si jdeme dobalit poslední maličkosti, a pak už nás čeká jedna z těch „nezapomenutelných“ plaveb na nedaleký ostrov Pulau Sikandang. V přístavu dokupuji banány, a pak už postupně nasedáme do vrtkavé úzké dřevěné bárky. Motor hučí na plné obrátky a my se začínáme vzdalovat muslimské civilizaci.
Na ostrov, kde se nachází jen pár bungalovů a elektřina funguje pouze během několika večerních hodin, připlouváme po hodině plavby. U lodě nás vítá kamarád a spolumajitel zdejšího ubytování, Indonésan Wandi.
Polo-hluší se brodíme přes mělkou mořskou hladinu, která omývá zdejší bílou pláž. Ubytováváme se v bungalovech a za nedlouho nás čeká už první oběd – ryba, rýže, zeleninový salát, pálivý sambal a ovoce nakonec. Jsme přeplnění. Naše „dovolená“ se rozjíždí ve stylu „cesta za jídlem“. Gurmánských zážitků přibývá geometrickou řadou.
Přeplněni jdeme konečně prozkoumat ostrov, který se dá kolem dokola oběhnout za 45 minut. Nikde nikdo a přece zde na západním pobřeží potkávám dvě desítky nevrlých nepřátelských Čechů, kteří sem přijeli „zachraňovat svět“ od plastů. Bluelife. Nechápu. Všude, kam přijedu, jsou na mě lidi milí a vlídní, jen zdejší veganská komunita jako by nevěděla, jak se usmát, nebo říct tak běžné „dobrý den“.
Zbytek dne v podstatě jen zevlíme, šnorchlujeme a po večeři si jdeme ještě zaplavat s modře svítícím planktonem. Pulau Sikandang je „dovolenkový ostrov“, takže tu jsou trochu jiná pravidla. Místo zahalených kolen a ramen zde můžeme běhat skoro nazí, což se líbí hlavně Jarmilce.
Večer jsme pozváni k ohni, ale místo družení se rozhodujeme pro soukromou zábavu – čtení knihy o Ove :) .
17. 2. Neděle – Island hopping
Vstáváme do dalšího podmračeného dne. Na mořskou hladinu padají dešťové kapky a já přemýšlím, jestli dnešní program, návštěva dalších ostrovů v okolí bude vůbec stát zato. Snídáme a obloha se začíná projasňovat. V deset hodin připlouvá Intan a můžeme vyrazit.
První ostrov se jmenuje Tailana. Kromě jedné německé rodiny, několika bungalovů a restaurace není široko daleko nikdo. Nad hlavou nám už opět svítí slunce. Schováváme se do stínu a jdeme šnorchlovat. I na zdejších korálech je vidět celosvětový trend jejich odumírání a vybělování. Voda je zde mělká a koráli jsou všude okolo. Tři metry pode mnou vidím murénu. Perutýn je na půl metru. Moře je zde plné barevných ryb.
Co by to bylo za návštěvu tropického ostrova bez pořádného kokosu? Objednáváme si tedy „kelapa muda“ mladý kokos, pro který nám místní číšník šplhá na jednu z mnoha zdejších palem. Mačeta, dvě ruce, dvě nohy, člověk ani nestihne zaostřit a už se dolů pod palmu kutálejí velké zelené ořechy. Cesta z palmy je snad ještě rychlejší než nahoru. Indonésan jednoduše z palmy sjede. Představuji si své odřené a spálené ruce a kroutím hlavou. Dalších pár švihů mačetou a kokosy jsou připraveny!
Je odpoledne, čas vyrazit na další ostrov. Znovu nasedáme do malé dřevěné bárky a opouštíme Tailanu. Před námi je plavba mezi ostrovy na malý, přibližně desetimetrový ostrůvek, na kterém je jedna palma a několik keřů. Ideální místo na oběd. Nacházíme jediný keř s jediným stínem, kam se všichni dokážeme vejít. A tak trochu inspirováni nevrlými Čechy z Pulau Sikandang obcházíme ostrov kolem dokola a ještě před obědem ten náš malý ráj uklízíme :). „I my si můžeme říct, že jsme uklidili celý ostrov!,“ říkáme si s lehce sarkastickým hlasem.
Jak dlouho bys dokázal(a) žít na „mikro-ostrůvku“ o necelých deseti metrech na délku? Já ani den. Naštěstí tu máme kmen spadlé palmy a s ním i spoustu zábavy, takže se nemusíme jen líně povalovat na písku, nebo plavat okolo v průzračné vodě.
Zkoušení vlastní rovnováhy a všemožné blbnutí okolo klády nám trvá trochu déle, než si zpočátku myslíme, a tak po několika hodinách opět nasedáme na naši bárku a vyrážíme zpět na Sikandang.
Zhruba v půli jízdy náhle zastavujeme. Vlasec, který se nám táhne za lodi, cuká a napíná. „Ryba,“ hlesneme a zíráme na našeho lodivoda, který se nedbajíc směru loďky začne plně věnovat vlasci. Po chvilce soupeření už vytahuje dlouhou štíhlou rybu. Jásáme a gratulujeme.
Ležím na dřevěné přídi a pozoruji průhlednou vodní masu pod námi. Neskutečné, jak je tu čistá voda! Cestou zahlídnu ještě dvě želvy, a pak už nás čeká rychlý výsadek na Pulau Sikandang, sprcha a večeře.
