Island hopping – Pulau Palambak
23. 2. Sobota – Pulau Palambak, Rangit a další neskutečná večeře
Pokud si myslíš, že když se v Indonésii dohodneš na určitém čase, že se tak opravdu stane a objednaný odvoz opravdu přijede, pak tě budu muset zklamat. Loď jsme měli dohodnutou na desátou ranní. Příjezd? V poledne. Po včerejším bláznivém propršeném kempování uklízíme naše nocoviště a jdeme se koupat. Nikde nikdo. Naprostý klid a po nočních bouřích ani památky.
Aspoň nějakou výhodu ty tropické ostrovy mají. Stačí si totiž vystavit mokré věci na pláži, a za pár minut máš už všechno suché. Na ostrov Palambak pesar (pozn. „velký“) připlouváme okolo jedné odpolední. Je vedro. Nacházíme stín, a zjišťujeme, že se zde dá koupit pivečko. Objednáváme hned dvě desítky, to aby byly správně nachlazeny, a pak se jdeme koupat, objevovat ostrov a tak trochu zevlit okolo. Je to totiž náš poslední den na zdejších bílých plážích, a tak si to chceme užít do sytosti.
Na ostrově jsme téměř sami. Až po hodině přijíždí rychlá loď a přiváží šest cizích Čechů. Na rozdíl od veganů z Bluelife se s námi dávají do čilého rozhovoru. Okolo půl šesté nasedáme na loď a odplouváme na další ostrov. Pulau Rangit je malým ostrůvkem, na kterém je vystaven maják, ideální stavba na pozorování „posledního“ západu slunce. Stoupáme po točitém schodišti vzhůru. Žádné pořádné zábradlí, každý shod má jinou výšku. Západ slunce je krásný. V dálce pozorujeme a pojmenováváme jednotlivé navštívené ostrovy, a pak se vracíme zpátky k lodi. Přesně včas, abychom si všimli nebezpečného mořského hada, kterého se bojí i místní. Rychle naskakujeme a odplouváme zpátky na Balai, kde nás čeká poslední nezapomenutelná večeře s humry a dalšími dobrůtkami.
Sbohem bílé pláže a čisté moře
24. 2. Neděle – velké loučení
Po další úžasné snídani (ano, náš výlet se kompletně otočil ve směru gurmánských zážitků) se jdeme společně s Intan tatínkem projít do místní zahrádkářské kolonie“. Přecházíme most, který se staví celých osm let (tempo indonéských stavitelů silnic je zhruba stejně rychlé jako to české), a přicházíme na ostrov Pulau Telok Nibung.
Tatínek nám ukazuje keř za keřem, strom za stromem a vysvětluje, jaká rostlina je k čemu dobrá. Obdivuji přírodní znalosti zdejších lidí a tak trochu smutním při pohledu na vykácený prales a nekonečné pláně rýžových políček. „Populaci, která roste geometrickou rychlostí, je potřeba něčím nakrmit,“ vzdychám s uvědoměním, že kácení pralesa a ničení cenných ekosystémů bude pokračovat i v budoucnu bez ohledu na tom, kolik palmového oleje se dostane do našich sušenek a sladkostí.
Před polednem se vracíme zpět. Další sprcha, dobalení věcí a pak už nás čeká poslední oběd, na který jsme si objednali polévku. Nastává focení, loučení a před druhou hodinou už nasedáme na trajekt do Singkil. Po malých dřevěných loďkách s ohlušujícím motorem je velký několikapatrový trajekt, ze kterého máme báječný výhled na okolní ostrovy a vzdalující se Pulau Balai skvělou změnou.
Do Singkil připlouváme před šestou odpolední. Pokoje v několik týdnů dopředu rezervovaném hotelu Sapo Belem nám na poslední chvíli zabírá dvaceti-členná skupina veganů z Bluelife, a já opět kroutím hlavou nad indonéskými dohodami.
Místo do hezké dřevěné vily se tedy jdeme ubytovat do jediného alespoň trochu ucházejícího hotelu s klimatizací, Bididari. Singkil je město striktní muslimské komunity, a tak si o případném večerním pivečku necháváme jen zdát. Místo toho hrajeme Citadelu a odháníme komáry z okolních bažin.
