24. 8. 2018 pátek – Jupííí! Poprvé za celou dobu balím úplně suchý stan. Překračuji ostnatý drát oddělující louku od pěšinky a vracím se zpět na trasu pobřežní cesty Ceredigion. Kvůli vojenské základně musím opustit skalnaté pobřeží a zavítat do nudnějšího vnitrozemí. K moři se vracím až ve městečku Aberporth. Je ráno, a přestože je srpen, nikde nikdo. Místní pláž, stejně jako ta za několik kilometrů v Tresaith zeje prázdnotou.
Pobřeží okolo Ceredigion je mnohem více „zastavěné“ než to okolo Pembrokeshire. Jednotlivé osady a vesničky jsou od sebe vzdálené maximálně osm kilometrů, a tak nikdy není problém doplnit vodu nebo se v případě deště schovat někde pod střechou.
Přicházím do Llangrannog a vůbec se mi nechce dál. Přede mnou je úplně černá obloha. Zastavuji se u sochy světce Sv. Carannoga, který zdejší osadu proslavil, a dělám pauzu. Po půl hodině už ale nezbývá než pokračovat dál. V kopci nad Cwmtudu se zvedá vítr. V dálce slyším hromy a blesky. Do osady v Cwmtudu skoro běžím. První slejvák se spouští ve chvíli, kdy dobíhám k veřejným toaletám. Zavírám za sebou dveře, které se odvažuji otevřít až po dvaceti minutách. Déšť slábne. Vylézám ze svého úkrytu a pokračuji proti větru k nedaleké pláži, kde mě chytá druhá dešťová vlna.
Schovávám se v historické kamenné věži a čekám, až venkovní peklo trochu pomine. Dalších deset minut a z bouřky nezbývá než rozbácená pobřežní cestička. Po dalších osmi kilometrech přicházím do městečka New Quay.
New Quay je proslavené díky zdejším vlnám, které tu lákají surfaře z celého světa. Procházím skrz barevné turistické městečko a pokračuji dál. Těsně před osadou v Llanina propuká další déšť. Přicházím na pláž. Není se kam schovat. Jdu proti větru a déšť mi cáká do obličeje. Snažím se schovat za nedaleký vlnolam, ale moc to nepomáhá. Brzy jsem smáčená od hlavy k patě.
Doplňuji vodu na veřejných záchodech nedaleko kempu v Cei Beach Country Club a pokračuji dál. Jako mávnutím kouzelného proutku se počasí úplně převrací a nad hlavou mám opět modrou oblohu. Přiznávám, jsem líná. Přicházím na skalní útes s menším rozšířením. Místo je tak velké, že zde mohu postavit akorát tak jeden stan. Výhledy jsou famózní a protože to mám do cíle pouze 34 kilometrů, nakonec shazuji batoh a stavím stan.
Pozoruji západ slunce, a přestože jsem nedaleko New Quay, nikdo kolem mě za celý večer neprojde. Dnes mám v nohách třicet kilometrů a tisíc dvě stě výškových metrů nahoru a dolů :).
25. 8. 2018 sobota – „Předpověď nelhala!,“ uvědomím si při pohledu na modrou oblohu. Dnešní den je nádherný a tak trochu neskutečný. Je to totiž nejspíš poslední den celé mé cesty. Zítra má nonstop pršet, a tak nejspíš posledních třináct kilometrů z Aberystwyth do Ynyslas vzdám.
Dnes je ale jiný den. Balím stan a naposledy se ještě otáčím k barevnému městečku New Quay. Je krásně. Cestou okolo pobřeží se snažím objevit i nějakého toho delfína, který by tu měl plavat, ale má snaha je bez úspěchu. Po několika kilometrech přicházím k dalšímu krásnému barevnému městečku Aberaeron, po kterém obdivuji i kamenné domečky v Aberarth. Waleská místopisná jména mi nadále dělají problémy. Vlastně pořád vůbec nechápu, jak jednotlivé názvy, ve kterých chybí souhlásky, vyslovit.
Nespěchám. Užívám si jak ostré útesy, tak kamenité pláže. Na obzoru jsou dokonce vidět vrcholky Snowdonie, horského masivu na severu Wales. U útesů Penderi Cliffs potkávám dvojici starších Welšanů. Dáváme se do řeči. Po hodině a půl úžasného rozhovoru se každý vydáváme svým směrem. „Nádherné setkání,“ říkám si a pokračuji dál směrem do Aberystwyth.
Na mobilu mi pípá další zpráva od Stephena, mého dnešního Couchsurfera, kterého jsem poprosila o možnost ubytování na dnešní noc. Přeje mi hezký den a přidává adresu bytu. Přede mnou je poslední výšlap na Allt-Wen, ze kterého mám místní univerzitní městečko jako na dlani. Počet turistů se zvyšuje. Do Aberystwyth přicházím během pozdního odpoledne. V supermarketu nakupuji pivečka, malý dárek pro Stephena, a pak už se vracím na pláž k jeho domu.
Zdravíme se a povídáme si. Stephen je doktorandem na zdejší univerzitě. Jeho oborem je recyklace a využívání odpadů. Pro mě velmi zajímavé téma. „Konečně teplá sprcha,“ říkám si pak celá nadšená v koupelně, kde smývám nánosy z cest. Jsem unavená. Za dnešní den jsem ušla 34,2 kilometrů a více než tisíc metrů převýšení. Zítřejších třináct kilometrů jsem se rozhodla definitivně vzdát a místo toho si koupila jízdenku na vlak zpátky do Birmingham. „Dobrou noc,“ loučím se se Stephenem.
PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU- DALŠÍ ČÁST CESTOPISU
