9. 10. – úterý, milé setkání a noční nedobrovolné dobrodružství; Napodruhé vypínám budík. Okolo mě je tma. Kontroluji hodinky: 7:15. Balím vlhké věci a s východem slunce vycházím do mokré krajiny. Nikde nikdo. Po několika hodinách přicházím k nádherné zátoce s pláží Cala Trebalúguer, kde potkávám první turisty. V nedaleké Cala Mitjana je situace o trochu horší. Nedivím se. Cala Mitjana je jednou z nejkrásnějších pláží na Menorce a navíc se nachází v blízkosti hotelových komplexů v Cala Galdana.
V Cala Galdana využívám veřejných záchodků. Peru oblečení, dopouštím vodu a dělám ranní hygienu. Po pauze pokračuji dál. Předpověď počasí hlásí odpolední déšť, a tak se snažím ujít co největší vzdálenost během slunečného rána. Přemýšlím, zda se mi během mého putování podaří potkat Lídu se Stáňou, které se mnou prošly skotskou The West Highland Way, a nyní by měly být někde na cestě po GR 223. Jdu dál okolo skalnatého pobřeží a potkávám jednoho Čecha za druhým. V tom se za kopečkem vynořují i dvě známé postavy. “Ahoooj,” zdravíme se s Lídou a Stáňou a chvíli povídáme. Náš rozhovor ale brzy přerušují první odpolední kapky deště.
Opět oblékám pláštěnku na jedno použití, která je již nyní v rámci druhého použití natržená. Dnešní etapa vede z velké části okolo pobřeží mimo hotelové resorty. U jeskyně Cova Dels Pardals dělám další pauzu. Je pozdní odpoledne. Dostávám se na západní pobřeží a vlevo ode mě jsou na obloze zlověstné černé mraky.
Z městečka Cala en Bosch je dobrý výhled na téměř celé západní pobřeží až k druhému městu, Ciutadella. Procházím hotelovými resorty, které jsou vystavěny po celém pobřeží, a přemýšlím, kde dnes složím hlavu.
Do Sa Caleta přicházím okolo sedmé večer. Na dnešní noc předpověď hlásí jemné pršení, a tak si nacházím malý úkryt. Bunkr z druhé světové války vypadá jako ideální místo pro přespání. V sedm třicet je už tma. Umývám se pomocí Camelbacku a s obavou pozoruji blesky na západě. Předpověď počasí je pořád stejná, jemné pršení, ale žádné přívalové deště.
Jak moc se předpověď mýlila zjišťuji už za půl hodiny, kdy se zvedá vítr a začíná pršet. Posouvám se v tunelu bunkru dál, ale moc mi to nepomáhá. Ještěže mám s sebou rozřízlý velký pytel na odpadky a igelitovou pláštěnku. Balím si tedy spodní část spacáku do pytle a pláštěnky a snažím se usnout.
Venku je mordor. Každých pár sekund se obloha rozzáří bleskem, po kterém následuje ohlušující hrom. Vypínám veškerou elektroniku a odhazuji hůlky. Vítr zanáší vodní kapky do bunkru. Můj přístřešek nemá moc smysl. Jsem tak mokrá, jako kdybych ležela venku.
O půlnoci mi dochází, že bunkr pomalu ale jistě zaplavuje voda. Za další hodinu je už vodní hladina dvacet centimetrů ode mě. Přemýšlím, zda strávím zbytek noci v sedě, nebo zda nezabalit mokré věci a najít lepší přístřešek. Nakonec se rozhoduji vše zabalit. Mokrý spacák, karimatku i oblečení presuji do batohu. Sama se svlékám jen do kraťasů a tílka. Oblékám mokrou pláštěnku a vycházím z úkrytu pod blýskající oblohu.
Až při pohledu na zaplavené pláže a silnice mi dochází, jak moc vlastně prší. Dvě ze tří cest jsou zatopeny vodou. Z útesů si to tedy mířím do městečka, kam vede poslední možná cesta z pobřeží. Nacházím hotelový rezort a malý balkón, pod kterém je sucho. Jsou dvě hodiny ráno. Ustýlám si pod balkonem a jdu spát. Jsem vyčerpaná a budík mi zvoní za necelých pět hodin. Noční dobrodružství ale končí až ve tři hodiny ráno, kdy se přes vytrvalý déšť začnou automaticky zavlažovat okolní trávníky. Jeden z postřikovačů mám přímo za hlavou. V rychlosti přes něj přehazuji pláštěnku a už mi nezbývá, než se celé situaci zasmát.
rychle usínám.