Desátá etapa: Camino Francés
Poslední den bez poutníků, asi tak by se dala shrnout dnešní etapa, po které se napojujeme na nejfrekventovanější pouť Camino Francés.
I přesto, že hory už dávno necháváme za zády, dnes nás čeká víc než pět set výškových metrů vzhůru a více než šest set dolů. Vstáváme a noříme se do mlhou obestřené krajiny. Svítá. Jdeme skrz krajinu luk a lesů až do Ferreiry, kde si po prvních osmi kilometrech dáváme pauzu v baru.
Potkáváme další poutníky, ale nepoznáváme žádný obličej. Naši kamarádi jsou buď před námi, nebo za námi. Prostě pryč. Obloha se začíná vyjasňovat a při dalším stoupání za As Seixas je už úplně jasno. Otepluje se. „Ještě štěstí, že tu téměř na každém kilometru potkáváme pitnou vodu,“ myslím si při nabírání studené tekutiny do lahve.
Jdeme po silnici a zastavujeme v místě s vyhlídkou na daleké město Melide. Okolo nás jsou pastviny, políčka i malé lesíky. Vychutnáváme si místní výhledy, a poté už opět klesáme dál až do města.
Procházíme skrz vyprahlé vylidněné ulice. Za hlučným centrem se ubytováváme v obrovském albergue, které je připraveno na poutníky z Camina Francés i Camina Primitiva. Zjišťuji, že i zde se od posledního roku udály četné přestavby, díky kterým se zvětšila kuchyň a společenská místnost. Po sprše a chvilce relaxace (Dnes máme v nohách 28,2 km) se jdeme podívat do historického centra města. A pak nás už čeká posezení s tradiční odpolední sklenkou červeného :).
Jedenáctá etapa: Krutá bolest
Vstáváme do podmračeného rána. Před námi jsou poslední dvě dlouhé etapy a jedna krátká, „pěti kilometrovka“, která je spíš jen tak na závěrečné protažení nožek. Ani dnešní etapa není nijak náročná. Poměrně rovinatý úsek dvaceti pěti kilometrů patří k jednodušším úsekům poutě. Jenže máme tu první poutnické bolesti. Martina má na malíčku obrovský krví podlitý puchýř a sotva chodí. Cestu z Melide do Salcedy tak spíše kulháme, než že bychom měli nějaké tempo.
Na rozdíl od předchozích etap, kdy jsme si užívaly ticho hor a zapomenuté polorozpadlé vesničky, nyní jdeme po výrazně frekventovanější „přeznačené“ cestě. Nenacházíme se sice v úplném davu poutníků, jako tomu bylo na červnové pouti, i tak je ale nárůst lidí značný.
Kromě mnohem více poutníků, restaurací a barů potkáváme okolo cesty i mnohem více odhozených odpadků a papírových kapesníčků. Trochu lituji obyvatele některých vesniček, kterým trasa poutě vede přímo pod okny.
Do Salcedy, místa dnešního odpočinku, přicházíme okolo čtvrté odpoledne. Svítí sluníčko. Je jasno. Ubytováváme se v pokojíčku poloprázdného albergue Bondi. Dáváme si sprchu a odpočíváme.
Do Santiaga to máme už jen necelých třicet kilometrů! Kontroluji Martiny šíleně vypadající malíček. „Ještě, že se to stalo až teď,“ říkám si při vzpomínce na předchozí velmi náročné horské etapy, kde by i sebemenší hendikep mohl způsobit velký problém.
