22. 6. pátek – Cesta na sever
Letos je počasí ve Skotsku opravdu k neuvěření. Předpověď na další týden? Kromě zítřejšího dne má být jasno! Přijíždím do Edinburghu a na palubě mi svítí údaj o venkovní teplotě 24°C! „A to je teprve jedenáct hodin ráno! Ještěže jedeme na sever. Tam bude určitě chladněji,“ myslím si naivně a čekám na Terku s Ivet nedaleko letiště.
V pravé poledne dostávám od holek pokyn. O pět minut později se už zdravíme u letištní věže a společně prcháme na sever. První zastávkou je až dvě stě padesát kilometrů vzdálené severní „city“ Inverness. Přijíždíme k místnímu supermarketu a jdeme nakupovat zásoby na další dny.
Potkávám svou sestřenku Kristýnu, a zatímco holky zkoumají místní produkty a obdivují nabídku, já s Kristýnou probíráme „život“. Hodina! Tak dlouho nám trvá vybrat potraviny na další dny. „Příště vám dám limit půl hodiny,“ říkám si a s úsměvem kroutím hlavou nad tím, že někdo potřebuje na výběr a nákup tak dlouhou dobu. Holky se jen smějí a spokojeně usazují v autě.
Loučíme se s Inverness, které lépe poznáme na cestě zpět a pokračujeme na severozápad. Po dalších sto kilometrech přijíždíme do Ullapool. Je necelých šest hodin. Parkujeme auto v přístavu a jdeme se podívat po největším městečku severu.
Kvůli počasí měníme plány. Místo cesty do bothy vyrážíme směrem do Lochinver a dál na západ. Jedeme po silničce B 869 směrem do osady Stoer. U kempu Clachtoll parkujeme auto a obdivujeme krásy okolního pobřeží. Nedaleko nás je domeček, malá soukromá bothy. „Tady by se dalo přespat,“ myslím si a nakonec vytahujeme spacáky a další věci na přespání.
Po hodině ležení, kdy se od Terky dovídáme další a další vtipy a tragikomické situace ze světa koronerů přichází k chatičce majitel. „Tady nemůžete spát,“ oznamuje nám a vyhazuje nás pryč. Bereme si tedy naše věci a popojíždíme o pár kilometrů směrem k majáku Stoer Head. Na zdejším parkovišti s výhledem na oceán se už nachází dvě další auta.
Je něco okolo jedenácti večer. Slunce je ale stále ještě vysoko na obzoru. Včera byl nejdelší den, a tady, na severu, to znamená, že slunce téměř nezapadá. Stavíme stan a brzy jdeme spát.
23. 6. sobota – Old Man of Stoer, vodopády Falls of Kirkaig a bothy Suileg
Jak brzy zjišťuji, náš výlet na sever nebude o brzkém vstávání. A tak se budíme do podmračeného dne až v osm ráno. Snídáme a balíme trochu popršený stan. Za půl hodiny už zamykám auto. Je čas se trochu projít.
Naším cílem je krátká procházka okolo skalnatého pobřeží. S každým dalším okamžikem přichází nové a černější mraky. Necháváme maják za zády a zanedlouho už vidíme v oceánu skalní jehlu Old Man of Stoer, okolo které poletuje mořské ptactvo.
K autu se vracíme okruhem přes místní vyvýšeninu. Začíná mrholit. Dešťové kapky jsou unášeny silným větrem tak, že brzy prší v horizontálním směru. Za dvě hodiny přicházíme k autu. Krajina okolo nás je zahalena v nízkých mracích.
Nasedáme a vracíme se do městečka Lochinver, kde dobíráme vodu a zjišťujeme další zprávy o počasí. O pár kilometrů dál na nás čeká poloprázdné parkoviště u vodopádů Kirkaig. Obloha je stále ještě zatažena, a co chvíli se z ní spouští jemný déšť. To nás ale neodrazuje od dalšího menšího výletu. Oblékáme nepromokavé oblečení, pohorky a návleky a zamykáme auto. Jdeme okolo řeky Kirkaig stále vzhůru a za tři a půl kilometrů už přicházíme k mohutným vodopádům. Chvíli obdivujeme padající vodní masu, ale když se do nás pustí malý kousavý hmyz (mochničky), rozhodujeme se k rychlému návratu.
Projíždíme skrz národní rezervaci Knockan Crag. Začíná pršet. Skalní hrad Stac Pollaidh je ze dvou třetin zahalený v mraku. Venku stále ještě mrholí, a tak se rozhodujeme výšlap v mlze vynechat.
Místo toho se vracíme do Lochinver, kde odbočujeme na malou hrbolatou silničku směřující k Glencanisp Lodge. Po necelých třech kilometrech kodrcání přijíždíme na parkoviště, kde u jezera Loch Druim Suardalain necháváme auto.
Přestává pršet. Balíme věci na dvoudenní výlet. Nahazujeme batohy a dál pokračujeme pěšky. K Suileag bothy vede hezká trávou zarostlá cestička. Do chatičky, kde už na nás „čekají“ dva Francouzi a Brit přicházíme po necelých čtyřech kilometrech.
Ukazuji holkám, kde se dá vykoupat i místo, odkud se bere voda. Terka se toho nebojí, a tak se jde projít a vykoupat k nedaleké řece, která je na nás ostatní zbytečně ledová.
