11. 5. pátek – na nejvyšší vrchol a plavba na jih
Předpověď je na dnešní den tak trochu schizofrenní- ráno krásně, odpoledne vytrvalý déšť. Dnes opouštíme Harris a Lewis a přeplouváme trajektem na jižní ostrovy. Ještě před tím nás ale čeká výšlap na nejvyšší hebridský vrchol Am Clisham (799 m). Balíme věci, nasedáme do auta a loučíme se s Rheinigidale.
Saša s Luckou nejsou tak nadšené horalky, jako Zdeněk, a tak v rychlosti vymýšlím alternativní plán. Jedeme do Tarbertu, kde nechávám holky užít si trochu té kultury a následně se se Zdeňkem vracíme zpět pod horu.
Parkujeme. Obouváme se do pohorek a nazouváme návleky. Není čas ztrácet čas. Rychlým tempem stoupáme po žebru hory přímo vzhůru. Zvedá se vítr. Čím výš se dostáváme, tím víc nás nárazový vítr strhává zpět. Po hodině a čtvrt (Zatím můj nejrychlejší čas.) přicházíme na vrchol! „Nádhera,“ hlesnu. Harris i Lewis máme jako na dlani. Všude okolo nás jsou hory a daleko pod námi se třpytí hladina moře.
Nemůžeme zůstat moc dlouho. S holkami jsme si dali sraz za tři hodiny, a tak po chvíli pádíme zpět do údolí. V Tarbertu na nás čekají dvě spokojené tváře, ukazující kde všude během tří hodinového rozchodu byly :). Dáváme si fish and chips z nedalekého pojízdného fast foodového stánku, a pak už musíme vyrazit dál.
Na trajekt přijíždíme právě včas. Předpověď nelhala. Začíná pršet a moře bouří. Po hodinové plavbě připlouváme na ostrov Berneray, ze kterého ujíždíme směrem na jih. Stěrače stírají na plno.
Projíždíme po rovinatém ostrově Severním Uist, který má proti Harris výrazně zemědělský charakter. Na ostrově Benbecula zastavujeme u velkého obchodu COOP, kde kupujeme zásoby potravin a hlavně pralinky truffle.
Konečně se dostáváme na Jižní Uist. Za zastávkou autobusu v Howmore zabočujeme k hostelu. Venku je pořád ošklivo, a tak jsme rádi za krb a hořící oheň. Dnes se nám už nikam nechce. Tedy až na cestu zpátky do COOP, kde nakupujeme zbytek (cca 15 balení) zlevněných pralinek.
12. 5. sobota – Poníci! Všude samí poníci :)
S příslibem zlepšujícího se počasí vstáváme do slunečného rána. Dnes máme v plánu návštěvu ostrova Eriskay, což je náš nejjižnější bod výletu. Po snídani balíme věci a přesouváme se na jih. Jedeme po prázdné silnici, když v tom nám nad hlavou prolétne sova, zvíře, které jsem už roky neviděla. Zastavujeme a chvíli pozorujeme její let.
Na Eriskay se dostaneš jednoduše. Před několika lety tu totiž vystavěli novou hráz spojující ostrov s Jižním Uist. Parkujeme automobil u známé (a jediné) restaurace An Politiciam, která nese svůj název po ztroskotané britské lodi převážející tisíce lahví whisky. Ano, prý to byl pro místní dobrý večírek :).
Vracíme se po silnici k ostrovnímu obchůdku, po kterém zabočujeme do podmáčených pastvin. Brzy se před námi tyčí jediný (a nejvyšší) vrchol ostrova, Beinn Sciathan, 185 m. Stoupáme vzhůru a po tradičním šplhání, kdy zapojujeme všechny čtyři končetiny, přicházíme k výškovému patníku označující vrchol kopce.
Vrchol hory nám díky jasnému počasí nabízí překrásné výhledy. U výškového patníku potkáváme další (jediné) turisty. Fotíme se, a pak už klesáme po druhé straně ostrova dolů, do neobydlené části. Pověstní eriskajští poníci na nás už jakoby čekají pod kopcem.
Stádo několika bílých poníků se v hnědé jarní krajině nádherně vyjímá. Na setkání jsme připraveni. Z batohu vytahuji salát a mrkvičku. Poníci se nebojí. Na turisty jsou zvyklí. Přistupují blíž a čuchají k nabízené dobrotě. Ledový salát jim ale moc nejede, a tak vytahuji mrkev, která má větší úspěch.
Po několika minutách necháváme poníky svému osudu a pokračujeme po východním pobřeží dál na jih. Zastavujeme se u kamenných rozvalin dávno zapomenutého pasteveckého domečku, kde nás čeká obědová pauza. Před sebou máme výhled na kamenité pobřeží, okolo kterého se tísní několik malých ostrůvků. Dívám se po hladině, ale dnes žádné mořské vydry nevidím.
Naše kolečko okolo ostrova Eriskay ukončuje výlet po zdejší bílé pláži plné krásných mušlí. Ve tři hodiny už nasedáme do auta a vracíme se na Jižní Uist. Odbočku na hostel v Howmore necháváme za zády. Dnes nás totiž čeká ještě jedno netradiční setkání, kterým jsou výrazně menší a nižší shetlandští poníci. Odbočujeme na uzoučkou silnici vedoucí okolo jezera Loch Druidibeag na východ a po chvíli už je vidíme štrádovat po cestě směrem k nám.
Místní poníci jsou úplně nejroztomilejší stvoření, které si dokážeš představit. Pokud tedy zapomeneš na to, že mají neskutečně špinavou srst, zacuchané ohony i hřívy, a že svou roztomilost velmi vyčůraně využívají u projíždějících turistů, kteří je sem jezdí krmit… Pořád o jsou ovšem takoví trochu větší plyšáčci, takže tu jejich roztomilost a vyčůranost jim žereme i s navijákem.
Odoláváme pokušení vzít si jedno z extrémně maličkých hříbátek s sebou do kufru a místo toho otáčíme auto a vracíme se zpět do hostelu.
