Kromě tyrkysové vody, bílých pláží, korálových útesů, hluboké nepropustné džungle a největší kaldery na světě může Sumatra svému návštěvníkovi nabídnout třeba i projížďku mezi říčními krokodýly.
Z ostrova Pulau Balai odplouváme malou místní barevnou lodí v pátek odpoledne. Jako vždycky ani tentokrát loď nejede na čas. Hodinové zpoždění je zcela v normě. Do Singkil připlouváme se západem slunce. V přístavu nás už čeká bezpočet řidičů malých vozítek. „Saya tidak mau. Kita suka jalan-jalan.“ Vysvětluji zdejším řidičům, že jejich služby nechci, že se rádi procházíme.
V Sapo Belem, jednom z nejhezčích hotelů v Singkil, jsme téměř jediní návštěvníci. Domlouváme si pokoj na dvě noci a voláme kamarádovi Darmavanovi. „Zítra v devět vás vyzvedne jeden známý na motorce,“ informuje nás nakonec a my se loučíme.
Po skromné snídani nasedáme na vozítko a vyrážíme směrem do centra. Cestou kupujeme vodu a jídlo na celodenní výlet. Darmavan na nás čeká v jedné z místních kaváren. Ranní káva, a pak už nasedáme do úzké vratké lodi.
Ve dvou motůrcích to zarachotí. Zvedne se oblak dýmu a loď vystřelí vpřed. Přemýšlím, zda se všichni krokodýli nevylekají hluku a vln způsobovaných naší plavbou, ale nejsem zoolog ani znalec místních krokodýlů, a tak nechávám řízení na místních.
Po deseti minutách vidíme prvního malého krokodýlka. Přibližně metr dlouhé zvíře se krčí na břehu zakalené řeky mezi rákosy. Bez průvodce bych si zvířete nevšimla. Můj fotoaparát na pořádnou fotku nestačí. Ještě že máme alespoň dalekohled. Motor opět zaburácí a my jedeme zpátky kolem kotviště lodí proti proudu směrem na sever.
Řeka se začíná úžit. Proud je silnější a já přemýšlím, zda je hnědý odstín vody způsoben nepřestávajícími dešti, nebo zda se jedná o normální stav. Ve vodě plavou kusy kmenů, rostlin i plastů. Z úzkého rychlého ramene vjíždíme do široké pomalé řeky.
Krajina se otevírá. Na břehu se pase stádo dobytka. Na druhém břehu jsou vystavěny malé dřevěné domečky a boudy. Nechybí ani několik mešit a ampliony. „Přesně podle indonéského stavitelského stylu,“ pomyslím si při pohledu na špinavou oprýskanou vesnici.
Opouštíme širokou řeku a noříme se mezi pobřežní traviny. Začínám se ztrácet ve změti jednotlivých ramen. Vodní cesta se začíná zužovat na nepatrný kanál. Div, že se nemusíme odrážet od okolních břehů. Náhle se cesta rozšiřuje a my připlouváme do jakoby kruhového bazénku.
Vypínáme motor. Pauza. „Tady se klidně můžete vykoupat,“ upozorňuje nás Darmavan a my tak trochu váháme- přeci jen, nedaleko byli krokodýli… Pak si ale sám sundá oblečení a skáče do chladné čisté ale tmavě červené až černé vody. Trochu mě děsí představa, co všechno se asi ukrývá ve zdejších vodách, ale protože je vedro, nakonec neodolám a do ledové vody skáču i já.
Po osvěžující koupeli se vracíme po proudu zpět. Plujeme po široké části řeky až téměř k moři. Darmavan vypíná motory. „Co se děje?,“ ptám se. Na druhém břehu je obrovský asi 13 metrů velký krokodýl. Motory opět běží a my si nadplouváme o několik desítek metrů proti proudu. Vypínáme loď a v tichosti čekáme, až nás proud dopraví ke krokodýlovi. Je ticho. Dvacet metrů, deset metrů… Krokodýl nás uvidí a rychle mizí ve zdejších vodách.
Trochu mě zamrazí, když si uvědomím, že Indonésané bez rozmyslu loví ve zdejších vodách škeble a ryby. Není se pak čemu divit, že jednou za rok nějaký ten krokodýl zaútočí a rybáře sní. Když nám pak Darmavan povídá o tom, že každý rok místní zabijí okolo dvaceti krokodýlů, je mi z toho nepoměru smutno.
Plujeme okolo nově vysázených porostů mangrove až k moři. Náš průvodce nám ukazuje vzpomínky na tsunami, která potopila i zdejší pobřeží. Vracíme se zpátky k velké řece, a opět pozorujeme další krokodýly.
Loučíme se až v přístavu okolo šesté odpolední. Dnes už nám na Pulau Balai žádná loď nejede. Vracíme se tedy zpátky do hotelu Sapo Belem. Domů, na Pulau Balai, plujeme až po čtyřhodinovém ranním nedělním čekání. Ani to není v Indonésii výjimkou.
