Ostrov Bangkaru je nejzápadnějším ostrovem souostroví Pulau Banyak. Kromě stanice rangerů, kteří mají ostrov chránit od pytláků, zde nenajdete kromě deštného primárného lesa, bílých pláží, živočichů, rostlin, svítícího planktonu a hub NIC. Příroda se tu prezentuje ve své nejčistší podobě. I díky tomu je místo chráněno a dostat se sem, případně i přespat, není úplně jednoduché.
Výlet na Bangkaru je jedním z těch nezapomenutelných. Po tříhodinové plavbě z východní strany souostroví na západní, připlouváme do bílé zátoky. Z lodi vyndáváme všechno vybavení. Hlavně několik desítek litrů vody a dostatek benzínu na cestu zpět. Společně s místními rangery tlačíme loď po pláži vzhůru. Ani si nechci domýšlet, co by se stalo, kdyby nám naše loď odplavala. (Nejbližší vesnice je odtud hodinu a půl plavby rychlou lodí.)
Ubytováváme se v místní stanici, jediné budově na celém ostrově, a vítáme se s jedinými místními obyvateli, dvěma rangery. Telefonní signál zkoušíme marně. Místo toho vybalujeme věci na šnorchlování a obhlížíme zdejší skromně vybavenou základnu.
Po obědě, jehož hlavní složkou je samozřejmě rýže, vyrážíme na první výlet skrz prales. Naším cílem je „želví pláž“, místo, kde želvy v noci kladou vejce. Po půlhodině šlapání v bahně (ještě že tu mají na půjčení holiny), přicházíme na vlnami zmítanou pláž. Procházíme po bílém písku a pozorujeme stopy želv, které zde v nedávné minulosti nakladly svá vejce.
Na pláž se vracíme ještě téhož večera/noci znovu. Je úplněk. Měsíční světlo dopadá na pláž, jakoby někdo svítil na obloze baterkou. Přecházíme přes malou říčku a kontrolujeme, zda se někde v blízkosti nenachází zdejší obyvatel, krokodýl. Je odliv. Řeku brodíme bez nejmenších problémů. Před námi je úplně čerstvá želví stopa. Jdeme pozdě. Vejce jsou již nakladena a želva už se vrátila do moře.
Pokračujeme po pláži dál. Další stopa, další želva. Tentokrát máme štěstí. Obrovská, asi metrová želva akorát zahrabává svou snůšku. Připadám si jako v přírodovědném filmu od National Geographic.
„Je úplněk. Na želvy moc světla,“ vysvětluje nám jeden z rangerů, proč dnes prý během našeho pozorování nemáme moc velké štěstí. Já jsem ale šťastná. Vidět dvě obrovské želvy kladoucí vejce považuji za velký úspěch.
Budíme se ve čtvrt na šest. Venku je ještě tma. Po třech hodinách spánku jsem jako praštěná. Nazouváme holiny a noříme se opět do pralesa. Rozbahněná cestička nás vede opět na želví pláž. Svítá. Čas, kdy se po dvou měsících od snůšky rodí malé želvičky. Ranní chlad a malá procházka mi dělají dobře.
Společně s rangery přicházíme na pláž, kde jsme minulou noc pozorovali želvy kladoucí vejce. Nad mořem se drží jemný oblak páry. Krajina se při úsvitu rychle mění. Přicházíme k první snůšce. Ranger začíná vyhrabávat díru v chladném písku. „Musíme ta vajíčka přesunout. Tohle místo objevil varan. Postupně by všechny vejce snědl,“ vysvětluje nám důvod svého počínání a my mezitím pozorujeme jeho práci.
Druhá snůška má jinou historii. Zdejší vejce/želvičky jsou připraveny k nové životní etapě. „Dnes se budou líhnout,“ informuje nás ranger a jemně odhrabává svrchní vrstvy písku. V malé díře narážíme na první tmavé tělíčko. To, že želvička žije, poznáváme pouze díky občasným malým pohybům. Jsme naskládáni okolo malé díry a ani nedutáme. Dvacet minut, půl hodiny… čas běží. Konečně je v díře větší šum. Zjišťujeme, že se nedíváme na jednu želvu, ale hned na tři, které jsou různě naskládány jedna na druhou.
