Všechno se tak nějak událo až příliš rychle. Nebyl čas zjišťovat, kam vlastně jedu a co přesně bude náplň mojí práce. Až s koupenou letenkou a vyřízeným vízem, jsem začala řešit, kdeže vlastně je ten „Pulau Balai“ a s překvapením zjistila, že se nejedná o vesnici na severní Sumatře.
„Pane Bože, co tam budeš dělat?,“ ptala se mě moje maminka při představě jedné z dalších mých „hurá“ cest na druhou stranu světa. „Učit děti angličtinu a environmentální výchovu, sázet korály a hlavně opalovat se na pláži, šnorchlovat a popíjet vodu z kokosu,“ odpovídala jsem zasněně.
Ne, nevěděla jsem, že Indonésie je nejlidnatější muslimskou zemí světa, a že provincie Aceh (sever Sumatry) je jednou z tradičních částí, takže mě tady v bikinách nikdo neuvidí. A ne, nevěděla jsem, že v prosinci je na severu Sumatry období dešťů, takže ani toho opalování tolik nebude. Také jsem si nedokázala představit, jak během prvních čtrnácti dní zplesniví můj batoh, nebo že mi absolutně nebude vadit vykonávat veškeré potřeby bez použití toaletního papíru.
V neposlední řadě jsem si musela zvyknout i na místní pracovní tempo a „indonéský styl“, tedy absolutní nedodržování jakýchkoli předem dohodnutých časů odjezdů lodí a autobusů, začátku školních hodin i práce jako takové.
Bez šamponu, aneb „No-poo“ v praxi
Místo toho, abych se tady zbytečně stresovala, jsem se rozhodla využít zdejší podmínky k různým „osobním pokusům“. Hned první den jsem tak najela na „no-poo“ metodu, tedy mytí vlasů obyčejnou vodou, bez použití chemických šampónů. Jenže přestat si mýt vlasy šamponem vyžaduje notnou dávku trpělivosti. Musíte si totiž projít fázi „zamaštění“, kdy se vlasy pořád ještě mastí víc, než musí. Tato fáze trvá údajně jeden měsíc. Zkrátím to. Po prvních čtrnácti dnech, kdy mé vlasy začaly připomínat promaštěné dráty (a to přesto, že jsem si je myla ve zdejší studené vodě i dvakrát denně), jsem to pološílená vzdala. Ten pocit, kdy si zase můžete bez problémů rozčesat vlasy, si budu připomínat ještě dlouho.
Bez odpadu, prosím!
Další z mých polo-novinek je používání menstruačního kalíšku a pratelných bavlněných vložek. Píšu „polo-novinka“, protože menstruační kalíšek s nadšením používám již několik let a mohu opravdu všem doporučit! Bez zápachu, beze strachu z jakýchkoli vedlejších účinků, bez přemýšlení, zda vám někde něco „nekouká“. To pohodlí, kdy nemusíte vůbec řešit, že se chcete celý den koupat v moři, nebo vyrazit na nějakou túru do hor, bych už nikdy za nich nevyměnila.
O bavlněných vložkách jsem četla několik článků. Neznám ale nikoho, kdo by je opravdu používal. Na to, abych je sama vyzkoušela, se mi celá záležitost zdála jako „příliš velký úlet“. Jenže pak jsem začala přemýšlet. Když jedete na dvoukilometrový indonéský ostrov, kde neexistuje žádný systém recyklace, kde se plastové odpadky válí všude okolo vás (moře nevyjímaje), a kde se odpad jednoduše odváží na „pole za městem“, začnete chtě nechtě přemýšlet.
Bavlněné vložky jsem tedy zařadila hlavně z jednoho důvodu: Štve mě používání jednorázových, plastových, nerecyklovatelných a dlouho se rozkládajících intimek, které jsem společně s kalíškem do teď používala. Jinými slovy, není mi jedno, že se oceány, řeky a v podstatě celá naše planeta „topí“ v plastovém odpadu.
Výsledek? Vložky si přepírám každý den. Příliš času mi to nezabere. Ten pocit z prázdného koše na plasty za těch pár minut navíc stojí.
Ne že bychom v Indonésii žili dle všech principů Zero waste (pozn. Nulový odpad), ale alespoň se snažíme. Přiznávám, že je to daleko jednodušší než v Evropě. Na „nákupy“ lokálního ovoce, zeleniny, rýže a vajec si jednoduše vezmete vlastní pytlíky a produkty zabalené v plastu nekupujete.
Na ostrově jsem jako doma. Nadšená ze všeho toho krásna okolo a zklamaná z místní nevědomosti, jak o to krásno pečovat. Nenudíme se. Vždycky je co dělat. Vždycky si ale najdeme i čas na trochu té legrace s místními.
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK.... DALŠÍ ČÁST CESTOPISU