Probouzíme se do nového dne a vracíme se zpátky „na zem“. Pocit evropských hor je ten tam. Jsme v mraku. Stan máme obalený mochničkami- otravným létajícím sajícím hmyzem. Balíme všechny věci. Neodvažuji se vyjít ven. Vodu na čaj a kaši vaříme proti všem pravidlům uvnitř.
Vařič je velmi vratký. Stan jsme totiž postavili na mechovém podkladu. Děsím se představy, že bych měla dva litry vody, celý obsah hrnce, vylít na podlážku. Přidržuji tedy hrnec a čekám, až se voda začne vařit. Jenže pak přijde jeden nepatrný pohyb. Takové malé zaškobrtnutí a obsah hrnce, ony dva litry nyní již horké vody, jsou rázem všude na podlážce. Nadávám si a kleji. Hamish se jen směje.
Přichází pokus číslo dva, který po několika minutách končí stejně jako ten první. Vzdávám. Dnes to bude bez čaje a k snídani budou jen rozmočené vločky. Nádobí nemyjeme. Vše balíme a nasazujeme moskytiéry. Vyskakujeme z úkrytu a jako o závod balíme stan. Midges jsou všude okolo mě. Moskytiéra nepomáhá. Házím hlavou ze strany na stranu a mávám rukama, zatímco odkolíkovávám stan a strhávám vnější celtu.
Je zabaleno. Na Hamishe nečekám a místo toho prchám vzhůru na hřeben. Začínám chápat šílící stáda jelenů a losů, kteří se snaží zbavit náletů komárů. I já jsem jako šílená. „Už nikdy nebudu ve Skotsku přespávat u jezera!,“ slibuji.
Na vrcholu Druim Shionnach (987 m) trochu fouká. Pár midges je ale i tady. Necháváme batoh u vrcholové kvóty a vracíme se po hřebeni na vrchol Creag a Mháim (947 m), který jsme kvůli včerejší cestě k jezeru minuli. Mraky stoupají vzhůru. Dělá se opět krásný den. Vracíme se k batohům. Je poledne.
Začínáme zrychlovat. Dnes nás čeká poslední hezký den. Od zítřka má opět začít pršet. Na prvním větším vrcholu, Aonach air Chrith (1021 m), potkáváme jednoho opuštěného turistu. Po dvou dnech první člověk. Chvíli se bavíme, ale pak musíme dál. Po včerejším lenošení bychom dnes chtěli přejít celý hřeben. Přeci jen, ve skotském dešti a mlze by výlet po místních horách nebyl vůbec zábavný.
Malá obědová pauzička a už se zase zvedáme. Jdeme opravdu rychle. Následuje vrchol Sgúrr Coire na Feinne (902 m), Sgúrr an Doire Leathain (1010 m), Sgúrr an Lochain (1004 m), Sgurr Beag (896 m) a Creag nan Damh (918 m). Je šest hodin odpoledne. Dochází nám voda. Rozhodujeme se pro pauzu. Vařím večeři. Hamish opět sbíhá do údolí pro vodu.
Po hodinové pauze, doplněnými zásoby a plni nové energie pokračujeme dál na Sgúrr a´ Bhac Chaolais (885 m). Nikde nikdo. Jediná známka civilizace je hluboko pod námi se klikatící silnice A 87. Začíná se zvedat vítr. „Přichází fronta,“ hlesnu, když zvedám hlavu od cestičky a pozoruji okolí.
Před námi je vrchol Sgúrr na Sgine (946 m). Přicházíme k jeho výškové kvótě a rozhlížíme se po okolí. Pod námi vidíme mořskou zátoku v Shiel Bridge a před námi stojí poslední vysoký hřeben v čele s černou ostrou horou The Saddle (1011 m). Je 21:30. Jsem úplně vyčerpaná.
Přemýšlíme, zda jít dál, nebo si ustlat v sedle pod námi. Už nemůžu. Musíme se zastavit. Stavíme stan a dbáme na dobré kotvení. Silný vítr žene do hor nové mraky. Hamish ještě vaří druhou večeři. Já vyčerpáním usínám.
