Etapa do Pollenca a na Cap de Formentor
Dnes mě čeká poslední část GR 221. Probouzím se v lese kousek za chatou Son Amer. Dle ukazatelů by to do městečka Pollenca mělo být okolo čtyř hodin chůze. Snídám, balím všechny věci a za půl hodiny už zase nahazuji batoh.
Dnešní etapa nepatří mezi ty nejkrásnější. Spíš bych řekla, že se jedná o "nejošklivější trasu" z celé dálkové trasy GR 221. Hodně výletníků si ji odpouští a raději se do Pollenca popovezou. Já mám ale čas a navíc zájem zdejší krajinu podrobně prozkoumat.
Procházím skrz sad a přicházím na lesní cestu. Jdu stále do kopce. Bez jakéhokoli výhledu je tato část opravdová nuda. U odbočky na oblíbený jednodenní výletní vrchol Puig Tomir (1104 m) se začíná klesat. Navíc přibývají otevřená místa s výhledy do krajiny. Hory nechávám za zády. Přede mnou je rovinatá část s venkovskými staveními.
„Posledních několik kilometrů a budu v Pollenca,“ motivuji se, když se dostávám do „ultra“ nudné pasáže okolo silnice Ma-10, hlavního horského spoje mezi Sóller a Pollenca. Po několikadenním putování skrz poloprázdné hory je najednou okolo silnice opravdový nával. Potkávám spoustu jednodenních výletníků, ale hlavně obrovský počet cyklistů!
Konečně se dostávám pod slavnou kalvárii v Pollenca. Usedám na lavičku a pozoruji kulisy krásného kamenného městečka. Okolo mě je živo. Náhle si přisedá jiný turista, postarší Angličan. Dáváme se do řeči. Nespěchám. Zvedám se z lavičky až po hodině osvěžená příjemným povídáním.
Do Port d´ Pollenca bych mohla dojet linkovým autobusem. Jenže pak se ve mě ozve svědomí: „Když už jsi to došla až sem, měla bys to pěšky i dokončit.“ A tak se vydávám i na poslední šesti kilometrovou část okolo silnice pěšky. Auta a cyklisti okolo mě sviští jako o závod. Přemýšlím, zda jsem neudělala chybu, ale po necelé hodině a půl už přicházím do přístavu na druhou stranu ostrova. Příjemný pocit euforie, že jsem to zvládla, se rozlévá celým mým tělem.
Port d´ Pollenca mě láká nespočtem turistických obchodů, kaváren, restaurací a samozřejmě pláží se slunečníky a lehátky. Vydávám se přímou cestou do přístavu, kde objevuji veřejné sprchy a záchodky. Neváhám ani chvíli. Odhazuji batoh a dávám si zaslouženou sprchu.
Zpátky do ulic přicházím jako nový člověk. Dlouho se ale nezdržuji. Chtěla bych se ještě dnes dostat na konec výběžku Cap de Formentor. Je půl sedmé, takže to už pěšky rozhodně nestihnu. Zkouším tedy stopovat. Zvedám palec a zastavuje mi hned první auto.
Najednou se z tichého rozjímání dostávám do živého hovoru. Dvacetikilometrová silnice k majáku na Formentoru se nekonečně klikatí. Každá další zátočina nabízí nové výhledy na vysoké útesy a skalnatý mys. Jedu se zatajeným dechem. „Ne nadarmo je Formentor považován za jedno z nejkrásnějších míst na Mallorce,“ myslím si.
Poslední zátočina a před námi se objevuje maják. I přesto, že není nejkrásnější odpoledne, u majáku je živo. Děkuji a loučím se s italským párem, který mě sem dovezl. Mlčky obdivuji zdejší výhledy a nechápu. Hlava mi to nebere: „Ještě před chvílí jsem byla v Lluc a teď jsem tady!“
U majáku potkávám první Čechy. „Ahoj,“ oslovuji krajany a nabízím jim svou nyní již přečtenou knihu „Žítkovské bohyně“. „Ne ne, nic mi za ni nedávejte. Já jsem ráda, že už ji nemusím tahat,“ snažím se vysvětlit, že nedokážu jen tak vyhodit jakoukoli knihu. Jak se za nedlouho ukazuje, Marta a Jirka jsou mallorští rezidenti. Vyměňujeme si číslo a s nabídkou na vyprání věcí a přespání v Pollence se loučíme. Slunce zapadlo a já potřebuji najít nějaké rovné místo na spaní. Rychlým tempem odcházím od majáku. Naštěstí jsou zdejší cestičky pro pěší poměrně rovné. Brzy nacházím ideální místo. Rozbaluji spacák a karimatku a usínám.
rychle usínám.