Etapa přes Deia, Port de Sóller, Sóller, Biniaraix a zase vzhůru do hor :)
Ne, nakonec nevstávám v pět hodin ráno. Po snídani zase spokojeně usínám a budím se až díky slunečním paprskům v osm. Půl hodiny. Přesně tolik mi trvá dobalit vše, co jsem v panice během noci nezvládla. Nahazuji batoh, loučím se s útesem a vyrážím zpět směrem k odbočce do údolí.
Začínám strmě klesat. Brzy se dostávám do suchého lesa. Jdu po zik-zak cestičce stále dolů. Nikde nikdo, jen občas potkávám nějaké horské kozy. Konečně vyhlídka. Zastavuji se a sundávám batoh. „Sak-a!,“ ulevuji si, když mi dochází, že jsem cestou ztratila svůj funkční šátek. „Vrátit se vzhůru nebo se nevrátit,“ hučí mi v hlavě a nakonec se rozhoduji pro návrat.
Batoh se všemi věcmi nechávám na vyhlídce a rychlým tempem stoupám opět vzhůru. „Kdo nemá v hlavě, má v nohách,“ říkám si cestou. Celá upocená, o tři sta výškových metrů výš nacházím šátek. „Nikdy nesuš věci jen tak přehozené přes batoh!,“ poučuji sama sebe a sbíhám zpět dolů k batohu.
Po několika stovkách výškových metrech přicházím do hezkého kamenného turistického městečka, Deia. Hledám vodu a nacházím rovnou potok a dávno nepoužívanou veřejnou prádelnu. Zastavuji se a peru zpocené oblečení. Je tu mostek a malé zákoutí, a tak se tu nakonec přímo pod mostem umývám i já.
Po „velkém prádle“ opět nahazuji batoh, prosím o vodu ve zdejší restauraci a odcházím z přeplněného městečka zpět do přírody.
Dnes je opravdové vedro. Jsem ráda za každý stín. Naštěstí procházím skrz olivové háje a suché lesy. Míjím jednodenní výletníky. Dáváme se na chvíli do řeči, a pak jdeme opět každý svou cestou. Přicházím nad přístavní město Port de Sóller. Klid olivových hájů je ten tam. Trasa vede nedaleko hlavní silnice do Sóller. Potkávám jednoho turistu za druhým. V Sólleru je situace ještě horší. Přeplněné kavárny, náměstí i turistické obchody.
Dokupuji zásoby na další dva dny putování a rychlým krokem mizím z města. Po půlhodině přicházím do Biniaraix, hezké kamenné vesničky. Doplňuji vodu a začínám stoupat okolo vyschlé řeky v úzkém kaňonu torrent de Biniaraix vzhůru. Slunce se pomalu chýlí k západu. Přicházím k poslednímu stavení a jsem zpocená jako myš. Vidím kohoutek s vodou. Neváhám ani minutu a začínám se umývat.
Slunce ozařuje zdejší vápencovou krajinu do zlatavých barev. Začínám hledat místo na spaní. „Čím výš a dál od řeky budu, tím méně komárů mě za noc sežere,“ myslím si a pokračuji vzhůru. Dostávám se na malou klikatící se dlážděnou cestičku. Slunce začíná zapadat. Není kde si ustlat. Zrychluji tempo a jsem opět zpocená jako myš. Překonávám další a další úzké vydlážděné zákruty a přemýšlím, kde dnes skončím.
Procházím překrásným kaňonem a pode mnou se začínají rozsvěcovat světla města. Dostávám se do zátočiny s malým skalním výchozem s borovicí. „Tady je to ideální!,“ vydechnu a odhazuji batoh. Srdce mi stále ještě buší. Tričko i kraťasy mám úplně propocené. S vodou musím šetřit. Naštěstí mám sebou vlhčené ubrousky. „Umývám“ se alespoň pomocí nich.
Nafukuji karimatku, rozdělávám spacák a jdu si číst. V batohu totiž dobrovolně tahám knihu „Žítkovské bohyně“. To abych měla něco na dlouhé večery :) .
rychle usínám.