Okolo nejvyššího vodopádu a „zpátky mezi turisty“.
Loučíme se s domečkem a pokračujeme dál okolo zátoky směrem k vodopádu Eas a Chual Aluinn. Na ostrůvcích je živo. Povalují se zde tuleni. Potkáváme stáda jelenů a laní a nad hlavou nám krouží orli. „Nádherné ráno,“ myslím si.
Nejsme ani sto metrů od bothy a cesta se ztrácí. Směr nám udává vodopád. I tak ale mezi rameny horské řeky Amhainn an Loch Bhig spíše bloudíme. Skáčeme z jedné rašelinové hroudy na druhou a brzy se ocitáme u paty obrovského vodopádu.
Překračujeme řeku a začínáme stoupat. Tedy spíše šplhat. Dle hesla: „Blbec se první strhá.“ šplháme po hraně zdejší hory vzhůru. Mokrá skála nepříjemně klouže. S batohem na zádech je pohyb ještě složitější. „Alespoň že tu mám Freda,“ myslím si, když mi podává ruku, bere batoh a „vytahuje“ mě vzhůru. Konečně se zase ocitáme na normálním rostlém terénu. „Příště horu raději obejdeme,“ říkám si, když se pohledem vracím do hlubokého údolí pod námi.
Po malém adrenalinu nacházíme stezku. Tedy spíše první lidské stopy v rašelině. Přicházíme k vodopádu, kde nás čeká nádherný výhled přes údolí pod námi až k moři. Na druhé straně pozorujeme horskou planinu. Před námi je poslední stoupání směrem k hoře Cnoc na Creige, u které se nám otevírá pohled na další hory, mořský břeh a opuštěnou silnici A894.
Začínáme klesat po příjemné kamenité cestičce. Procházíme okolo skal a jezera Loch Bealach a Bhuirich. Poslední bažina okolo jezera Loch na Gainmhich a jsme zase na silnici. Sundáváme pohorky a návleky. Na silnici je klid. Nikde ani človíčka. „Tady půjde stopování z tuha,“ myslím si a připravuji se na zdolání posledních osmi kilometrů pěšky.
Po čtyřech kilometrech nám zastavuje pán a bere nás až na parkoviště k autu. Loučíme se a děkujeme. Nasedáme do našeho auta a vyrážíme po úzké, klikatící se opuštěné silnici B869 směrem přes vesnici Drumbeg k majáku Stoer.
Je krásně. Přijíždíme k majáku a jdeme se projít. Před námi je čtyřkilometrová „procházka“ ke skalní jehle Old Man of Stoer. Dle průvodce se jedná o jednoduchý výlet, který zvládneme i v teniskách. Pohorky a návleky tedy necháváme v autě. Bereme si malou lahvičku na vodu, a přestože je krásně, oblékáme nepromokavé oblečení.
Trasa vede okolo skalnatého pobřeží. Pod útesy se líně válejí tuleni. Pozorujeme mořskou hladinu, ale avizované delfíny, velryby ani mořské vydry nevidíme. Cesta se brzy rozvětvuje a tak trochu ztrácí. Je mokro. Začínáme litovat, že jsme si s sebou nevzali pohorky a návleky. Nevracíme se.
Klesáme, přecházíme potok, a poté opět stoupáme. Před námi se objevuje skalní jehla Old Man of Stoer. Pokračujeme cestou necestou až ke skalnímu výběžku Point of Stoer, ze kterého máme báječný výhled na celé severozápadní pobřeží a hory ve vnitrozemí. Je nádherně.
Abychom nešli stejnou cestou zpět, rozhodujeme se pro výšlap na zdejší menší vrcholek, a poté cestu přímo k parkovišti. Bloudíme mezi rašelinou a snažíme se alespoň trochu zachránit už tak mokré boty. Konečně přicházíme na asfaltku, která vede až k autu. Nasedáme a vyrážíme směrem do Lochinver.
Ve městečku doplňujeme zásoby a odjíždíme na malé parkovišťátko u silnice A837. Parkujeme, balíme batoh, přelézáme plot a jdeme skrz mokrou skotskou krajinu směrem do bothy Suileag. Pět kilometrů. Přesně tak dlouho klopýtáme skrz divokou krajinu přes rašelinové hroudy k bothy uprostřed bažin, jezírek a hor. Do chaty pod mýtickou horou Suilven přicházíme až večer. Vybalujeme věci a vyčerpaní po posledním pochodu jdeme spát.
