Cesta do Kinlochhourn, tradiční skotské počasí a celková změna plánů
Stačilo si obout pohorky a vyjít ven před chatu, aby nám bylo hned jasné, že dál než na parkoviště v Kinlochhourn dnes nedojdeme. Po včerejším jasném odpoledni dnes přišly mraky. Dle předpovědi má odpoledne začít pršet.
Necháváme chatu za zády a jdeme po cestičce okolo mořské zátoky na východ. Rovina se brzy rozvlní na menší a větší stoupání a klesání. Na deset kilometrů potřebujeme čtyři hodiny chůze! Pozorujeme mořskou hladinu a okolní kopce. Jediná zvířata, která se nám občas ukážou, jsou jeleni a laně. Nesčetné množství mořských ptáků nepočítám :) .
Začíná krápat. Na parkoviště přicházíme už v nepříjemném dešti. Není se kam schovat. Ještě štěstí, že fouká vítr. Choulíme se v závětří za opuštěným domem. Konečně přichází náš „zachránce“. Nasedáme do auta a uháníme opuštěnou krajinou zpět směrem do Fort William. Prší jako z konve. Na prvních čtyřiceti kilometrech nepotkáváme jediné auto. Krajina tu vypadá jako z hororu.
Přijíždíme na hlavní silnici A87, která spojuje Fort William s ostrovem Isle of Skye, a náhle je živo. I přesto, že náš řidič potřebuje na jih, nakonec nás veze až k autu u Glenfinnan. Loučíme se a nevíme, jak víc poděkovat. Nasedáme do auta a vyjíždíme do Fort William. Konkrétně do obchodu se sportovní výbavou. Kupujeme nové pohorky a vymýšlíme plán na další dny. Již nyní vím, že na celou cestu po Cape Wrath Trail nemáme čas. Navíc máme pořád ještě zničené nohy, takže je v plánu odpočinek a jedno-dvou denní výlety.
Vracíme se na silnici směrem do Glenfinnan a pokračujeme dál až na malé parkoviště nedaleko Mallaig. Obouváme nové pohorky (jaký rozdíl!), balíme batohy s jednodenní výbavou a zamykáme auto. Namířeno máme do 5,4 km vzdálené bothy Peanmeanach. V nových botách téměř běžíme. Cestička, která je na internetových stránkách popsána jako „jednoduchý výlet pro rodiny s dětmi“ vede po nepříjemných kluzkých kamenech a občas se ztrácí v bažinách. Bez pohorek a návleků bychom neměli šanci. Začíná pršet a samozřejmě i foukat. Horizontální déšť, tolik typický pro skotské podmínky, nám šplíchá přímo do obličeje.
Stmívá se. Do dvoupatrové bothy, kterou nám doporučil náš kamarád, přicházíme úplně promočení až v noci. Vítá nás osvětlená místnost s ohněm a anglický postarší pár. Svlékáme mokré oblečení, ze kterého odkapává voda. Hřejeme se u ohně. Bavíme se se spolunocležníky, kteří si bothy vybrali jako místo své dovolené a tráví zde už třetí den. Sušší, zahřátí a vděční, že nemusíme spát venku, si pak jdeme lehnout.
„turistický odpočinkový den“ okolo Mallaig
Balíme vlhké věci. Loučíme se s bothy a vyrážíme zpět k autu. Až nyní konečně vidíme krajinu, kterou jsme včera procházeli během deštivé noci. Po dvou hodinách jsme zpátky u auta. Akorát včas. Začíná pršet. Nasedáme a přejíždíme k bílým plážím okolo vesnice Arisaig. Přestává pršet a dokonce vychází i sluníčko.
Jdeme se projít na nádhernou bílou pláž, kde se natáčel film „Local Hero“, a pak se vracíme opět přes Fort William na sever. Ano, jiná silnice na sever nevede. Zdlouhavou klikatící se cestu překonáváme po několika hodinách. V Shiel Bridge odbočujeme na nevýraznou asfaltku směřující na západ. Stoupáme vzhůru a opět klesáme. Další odbočka a pak už parkujeme na konci cesty.
Je pozdní odpoledne. Před námi máme tři kilometry dlouhou trasu do bothy Suardalan. Balíme věci, opět pouze na přespání a jdeme po příjemné asfaltce směrem k lesu. Po necelých třech kilometrech přecházíme most a na poslední část cesty se vydáváme přes mokrou louku. Bothy máme na dohled. Z komína se kouří.
Vcházíme a zdravíme se se čtyřmi spolunocležníky. Po tradiční otázce: „Odkud jste?“ se můžeme bavit česky. „Češi jsou prostě všude,“ zasměji se a následně našim krajanům nabízíme pivo :).
Po krátkém uvítání se jdeme vykoupat do nedalekého potoka. Svítí slunce a současně prší. „Jak typické,“ pomyslím si. Nad hlavou máme krásnou duhu.
