Zdolávání Cape Wrath
Vstáváme brzy. Předpověď je příznivá. Slunečný den bez deště. Snídáme, balíme a loučíme se s chatou. Obouvám si boty, a přesto, že mám na noze nejtenčí ponožku, všechno mě tlačí. Fred na tom není jinak. Nechápu. Když jsme si boty před půlrokem kupovaly, byly naprosto v pořádku. Teď oba dva trpíme.
Procházíme skrz údolí Glendessary přes prales a okolo řeky. Místní krajina mi vzdáleně připomíná Šumavu. Vycházíme z lesa. Cestička se začíná zužovat, až nakonec úplně mizí v bažinatém terénu. Každý krok je utrpením jak na kolena, tak na zničená chodidla.
Stoupáme po jeleních stezkách a hlídáme si směr. Bažiny začínají ustupovat. Přicházíme do úzkého údolí k jezeru Lochan a´ Mhaim. Nacházíme stezku. Společnost nám dělají stáda jelenů a laní. Cestička okolo řeky Finiskaig nejdřív příjemně klesá a pak doslova padá do údolí. Místo pat nám teď umírají palce u nohou. Je poledne a my přicházíme teprve k bothy Sourlies. Chtě nechtě, alespoň na chvíli si musíme sundat boty.
Je krásně. Prozkoumáváme bothy, vystavujeme nožičky, obědváme, a pak už musíme dál. Dostáváme se skrz rákos a bažiny k řece Carnach, kterou překračujeme po „nebezpečném - zchátralém“ mostě. Jdeme po příjemné cestičce okolo řeky a potkáváme obrovské stádo jelenů a laní. Počítáme kusy a dostáváme se k číslu 65! Jeleni jsou jako ochočení. Nechápeme. Jenže pak ke stádu přijíždí místní farmář se senem a rázem je vše jasné.
Cesta okolo řeky se brzy ztrácí. Začínáme stoupat vzhůru. 300 výškových metrů na vzdálenost necelého kilometru. Po všech čtyřech se doslova drápeme vzhůru. Co krok to nový pohled do údolí pod námi. Na východě se nám odkrývá pohled na jezero Lochan nam Breac. „Ještě že máme GPS,“ pomyslím si, když se konečně dostáváme na úroveň hezké kamenné cestičky.
Pár kroků a jsme v sedle. Úžasné výhledy na všechny strany, během kterých téměř zapomínáme na naše bolavá chodidla. Jsme plni naděje, bothy Barisdale, místo dnešního nocoviště, máme totiž na dohled.
Klesáme okolo potoka, který se mění na horskou řeku Allt Gleann Unndalain do údolí. Fred má tak zničené nohy, že dolů spíše než jde, kulhá. Já mám taky dost. Poslední půl kilometr po rovině a jsme u chaty.
Na rozdíl od ostatních bothy, je tato horská chatička zpoplatněna symbolickou částkou třemi librami. Vhazujeme „dobrovolný“ příspěvek do kasičky a leháme si na postele. Kulhám i bez bot. Kromě chodidel nás ale nic nebolí.
Přemýšlíme co dál. Takto Cape Wrath Trail nezvládneme. „Musíme si koupit nové boty,“ rozhodujeme se nakonec. Chatu s námi sdílí skupinka nadšených cyklistů a jeden pěší dobrodruh. „Jestli budete chtít, můžu vás zítra odpoledne hodit do Fort William,“ slibuje nám, když společně s ostatními probíráme své plány.
Vaříme večeři a bavíme se s ostatními. Bothy Barrisdale bohužel nemá ani krb, ani kamna. Ještě štěstí, že dnes bylo hezky. Tady by nám nic neuschlo. S myšlenkou, že zítra musíme dojít pouze na parkoviště v Kinlochhourn, a pak se dostat zpátky do Fort William a ke Glenfinnan spokojeně usínáme.
