Druhý nejvyšší vrchol a „turistický sever“
Vstáváme a balíme všechny naše věci. Loučíme se s chatičkou, která nám byla po dobu dvou nocí domovem a pokračujeme přes údolí Lairig Ghru směrem na severozápad. Brzy ale z hlavní pohodlné cestičky odbočujeme a začínáme stoupat vzhůru.
Před námi se tyčí obr zdejších hor, Ben Macdui. Postupujeme vzhůru po jeho hraně mimo davy turistů, kteří volí jednodušší cestu z parkoviště u lanové dráhy. Šplháme po vřesovištích a rašeliništích vzhůru. Přicházíme ke kamennému poli. Po včerejším náročném sestupu se dnešní výšlap po kývajících se kamenech zdá jako malá překážka. Sebevědomě pokračujeme stále vzhůru. Po několika hodinách vidíme první kruhovou hradbu a poté i vrcholek. Je stále ještě dopoledne. Většina výletníků se k výstupu teprve chystá, případně jsou ještě na cestě vzhůru. Na vrcholu, jsme téměř samy.
Gratulujeme si. „Už nám zbývá poslední vrcholek, ten nejvyšší,“ upozorňuji holky na fakt, že jsme opravdu hodně „dobré“, a že nám do šesti vrcholků chybí už jen Ben Nevis. Na vrcholu Ben Macdui (1309 m) potkáváme mimo jiné i dva Čechy. „Hold jsme národ milující hory,“ konstatuji. Jinak si to nedokážu vysvětlit (Za dva dny potkáme cestou na Ben Nevis dokonce několik českých skupinek.).
Z Ben Macdui scházíme po turistické cestě směrem na parkoviště u lanové dráhy. Cestou potkáváme davy. Je sice úterý, ale počasí je tak báječné, že se všichni vypravili do hor. Přicházíme na parkoviště. Je vedro. Zapisujeme svůj návrat u horské záchranné služby, balíme věci a vyrážíme do Aviemore.
Je téměř 30°C! U Jezera Morlich parkuje jedno auto za druhým. Pro Skoty je dnes příliš velké vedro. Utíkají k vodě. V Aviemore dokupujeme zásoby a hlavně zmrzlinku a pivíčko. Sedáme si na lavičku a zjišťujeme informace ze světa. Po internetových orgiích nasedáme opět do auta a vyjíždíme do starého známého „rádoby kempu“ v Craigellachie.
Dnešní den začíná důležitým telefonátem. Potřebuji vyměnit olej v autě. Sjednávám si tedy schůzku v Elginu, Městečku, do kterého máme z Craigellachie namířeno. Snídáme, balíme stany a vyrážíme směrem na sever.
Elgin je krásné typické skotské městečko, které stojí za návštěvu mnohem více, než třeba turistické Pitlochry. Přijíždíme do města a já nechávám holky u zdejší překrásné katedrály, tedy u jejího zbytku. Místní ruiny jsou dobře viditelné i z chodníku, a tak jim radím, aby se na vstupné vykašlaly, což následně dělají. Sama mezitím jedu do servisu, kde mám domluvenu výměnu oleje.
Holky obhlíží město a navštěvují i zdejší slavné muzeum, které je hned po British Museum v Londýně druhým nejstarším britským muzeem. Najdete tu například úžasné zkameněliny, nebo piktské kameny. Místní personál se skládá z nadšenců a vstupné je dobrovolné.
Scházíme se opět okolo poledne a vyrážíme směrem na sever do přímořského městečka Lossiemouth. Piknikujeme s výhledem na bílou pláž a Severní moře. Je opět nádherně. Po obědě pokračujeme dále na západ, na vyhlídku Burghead. Z místního návštěvnického centra pozorujeme líně se převalující tuleně.
Dnes nikam nešplháme, ani se nikam neženeme. Odpočíváme a prohlížíme si krásy severovýchodního Skotska. Pokračujeme do opatství Pluscarden abbey, kde potkáváme mnichy 21. století, a pak se noříme do hlubších partií historie, do neolitu. Navštěvujeme hrobky a pohřební komory prvních pravěkých lidí v Clava.
Z Clavy to máme, coby kamenem dohodil na bojiště Culloden. Místo poslední bitvy na britském území, kde se střetla vojska Jakobitů s vojsky Angličanů, aby pak navždy změnili historii britského království. Po třech slunečných dnech přichází nová fronta a přináší dešťové mraky. Nasedáme do auta a začíná trochu poprchávat. Projíždíme skrz metropoli Inverness a pokračujeme směrem okolo jezera Loch Ness na jihozápad. Zastavujeme a fotíme si nudnou hladinu zdejšího jezera. „Návštěvu Loch Ness si můžeme odškrtnout,“ pomyslím si a pokračuji dál okolo Kaledonského kanálu do Fort William.
Ve Fort William kupujeme pivečka a nějaké ty pochutiny a odjíždíme do údolí Glen Nevis, kde si stavíme stany. Prší jako z konve.
