Zdolávání Cape Wrath
The Cape Wrath Trail je jedna z nejtěžších skotských dálkových tras. Vede z rušného Fort William přes zcela opuštěná zapomenutá místa až na nejsevernější bod pevniny, Cape Wrath. Na příjemný chodníček skrz divočinu můžete rovnou zapomenout. Cesta není nijak značená. Vede přes hory, údolí, bažiny, okolo vodopádů, jezer, řek a jen občas se dostanete do místa, kde můžete doplnit alespoň nějaké zásoby. Bez kompasu a pořádné mapy, případně GPS navigace se sem ani nepouštějte.
The Cape Wrath Trail byl mým snem už několik let. Nikdy jsem ale nenašla odvahu a volný čas. Až nyní, začátkem dubna, máme konečně zabalené batohy a společně s Fredem vyrážíme na sever.
Je sobota, prvního dubna, 6:30 ráno. Vyjíždíme ze spícího Edinburghu směrem do Fort William. Před desátou necháváme zaparkované auto u malého trajektu Camusnagaul Ferry. Náš trajekt, lépe řečeno přívoz přes mořskou zátoku, ale nejede. Prý není sezóna a je nedostatek zájemců. „Co teď?,“ přemýšlíme a nakonec se rozhodujeme pro zkrácení celé trasy. Jako další oficiální začátek, kromě Fort William, je označována vesnice Glenfinnan, konkrétně parkoviště u zdejšího mostního oblouku. Nasedáme tedy do auta a přejíždíme na severozápad na parkoviště.
Po úvodním nezdaru nahazujeme batohy a definitivně se loučíme s naším autem. „Tak za 14 dní,“ myslíme si naivně. Prodíráme se skrz davy turistů, které brzy necháváme společně s mostními oblouky slavného viaduktu za zády. Ještě jedna zátočina a je ticho. Jde se svižně. První 4 kilometry vedou po silnici. Další zátočina a přímo před námi se objevuje stádo jelenů. Chvíli se navzájem pozorujeme, a pak ti plašší odbíhají pryč.
Přicházíme k bothy Corryhully, která má dokonce zabudovanou elektřinu! Právě včas. Začíná pršet. Chvíli posedíme, a když se déšť pomalu tiší, pokračujeme zdolat první kopec naší cesty. Kamenná cestička se brzy ztrácí. Čím jsme výš, tím je všude více vody. „To přeci nedává žádnou logiku,“ myslím si, ale pak mi dochází, že jsme vlastně ve Skotsku, v krajině, která je kvůli každodenním dešťům nasáklá vodou jako houba.
Pokračujeme vzhůru okolo potoka Allt n´Chaoruinn a dostáváme se do bažinatého horského sedla. Za svou snahu jsme odměněni výhledy na nekonečné hory severní vysočiny. Před námi je část klesání přes Gleann a´ Chaoruinn. Po jeleních stezkách se dostáváme až k řece Pean.
Přecházíme most a brzy se dostáváme do lesa, tedy spíše pralesa. Stromy jsou tu od paty po koruny porostlé mechy a lišejníky. Jdeme po lesní cestě a brzy zastavujeme. V pohorkách mi odumírají nohy. Fred na tom není o moc lépe. Dle mapy nám přijde, že jsme dnes skoro nic neušli. Začínám si uvědomovat, proč je Cape Wrath jednou z nejtěžších skotských tras. Denní etapy se nemohou počítat na kilometry.
Pauzírujeme a přestože jsme dnes chtěli dojít výrazně dál, rozhodujeme se zůstat v nedaleké chatě (bothy) A´ Chúil. S bolestí obouváme boty a pokračujeme po rovinaté lesní cestě směrem k chatě. Poslední kilometr a opět začíná pršet. Boty mě teď tlačí úplně všude. Kulhám. Vzpomínám si na pohádku o Malé mořské víle – co krok to bodnutí nožem.
Konečně jsme v chatě. Odhazujeme batohy a hlavně sundáváme boty. Fred řeže dříví a zapaluje oheň. Po chvíli přichází další návštěvníci, francouzský pár. Chvíli se bavíme, a pak už úplně vyčerpaní jdeme spát.
NÁSLEDUJÍCÍ ČÁST CESTOPISU