Konečně ve Španělsku
„Tak jsme tu, ve Španělsku, v půlce cesty,“ pomyslela jsem si a zapila další paracetamol. Dnes nás čeká „flákačka“, jen 24 km do vesničky Mos. Zavíráme těžké dveře od albergue v Tui a noříme se do chladného mlhou zahaleného rána. Procházíme ztemnělou krajinou, která se s každým dalším krokem přibližuje svítání.
Po několika kilometrech děláme první zastávku na ranní čaj v Opciónu a rozhodujeme se, zda vyrazit hezčí, za to delší cestou nebo kratší, za to industriální cestou okolo silnice. Já a Nicole se rozhodujeme pro kratší variantu, Zdenička s Hankou volí variantu delší, s tím, že se potkáme buď po cestě, nebo až v Mos.
Poslední stovka!
Procházíme okolo jedné hnusné smradlavé fabriky za druhou. Ani dýchat se tady pořádně nedá. A pak konečně vidíme něco, co nás pařičně zahřeje na duši: poutnický patník a na něm: 99,4 km! „Jo! Tak tohle si musím vyfotit! Ještě ani ne stovku a jsme tam,“ radujeme se a fotíme patník uprostřed křižovatky.
V centru Porrina si dáváme pauzičku a já sundavám všechny bandáže a vystélky bot a snažím se o masáž rolováním. Úleva. Nazouváme boty a v tom se zpoza rohu objevuje Zdenička a Hanka. Dál už pokračujeme spolu. Cesta dnes není nic moc. Putujeme převážně okolo silnic nebo menších komunikací.
Procházíme vesničkou Veigadana a už za chvíli přicházíme do malé osady Mos. „Bohužel máme už v albergue plno, ale jestli chcete, tady nahoře je několik souromých dražších pokojíčků, můžete se vyspat tam,“ oznamuje nám paní v kavárně Flora, která funguje i jako ubytovací kancelář.
Na pokojíček se ani nejdeme podívat a rovnou platíme smluvenou částku za ubytování. Nad kavárnou nás čeká soukromý ráj, který po několika hodinách ruší jen tříčlenná skupinka Portugalců. Jako obvykle, i dnes pereme prádlo a užíváme si pohodičku na terase.
Dalších třicet!
I druhý den vstáváme v šest. Po včerejších jednoduchých 24 kilometrech nás dnes čeká delší 30ti kilometrový úsek do Pontevedry. Zavíráme bránu od café a stoupáme vzhůru na Monte Cornedo (235 m). Cestou dolů nám už svítá. Procházíme lesnatou krajinou a dostáváme se do Redondely. Procházíme dalším ristorickým městečkem a opět stoupáme. Tentokrát se škrábeme na horu Alto da Lomba (153 m), po které klesáme do městečka Arcade. Cestou nás předchází asi padesátičlenná skupina poutníků, kteří si očividně své zavazadla nechávají převážet.
Po Arcade přecházíme přes krásný římský most Ponte Sampaio, který vede přes řeku rio Verdugo a opět stoupáme vzhůru. Cesta dnes vede převážně přes lesy a vinice. „Jaký rozdíl, oproti včerejšímu industriálu,“ pomyslím si. Konečně jsme na vrcholu Alto da Canicouva (145 m) a opět klesáme. Přecházíme řeku rio Tomeza a Pontevedru máme na dosah.
Cesta teď opět vede okolo rušné silnice. Paralen už pomalu začíná docházet, a protože jsme už skoro v cíli, další si brát nechci. Zastavujeme s Hankou na zastávce autobusu a já si na chvíli opět „roluji“. Je to lepší. Poslední dva kilometry a už tam budem. „Hurá, jsme tu,“ jásáme u dveří velké městské ubytovny, ve které nechybí ani vybavená kuchyňka a horká sprcha. A zítra „jen“ 23,7 km!
