Cestopis Vnější Hebridy 7. – 18. 7. 2016
Dnešní den je pro mě tak trochu „hop nebo trop“. Po několika rozhovorech s Nelou (mou klientkou), jsem se rozhodla zariskovat a vyměnit pohodlí vyhřívaných hostelů za absolutní divočinu. Dnes budeme přespávat v boathy- chatičce, která je ukryta v údolí mezi nejvyššími vrcholky ostrova Jižního Uist a z východu odříznuta od okolního světa mořem. Stále se tu topí rašelinou a voda se pije z potoka, který se na první pohled zdá velmi špinavý (Voda je totiž zabarvena rašelinou.).
Uvědomuji si, že zdejší nepohodlí nemusí vyhovovat každému. Mám ale pocit, že právě tato zkušenost může být pro Nelu inspirativní a zajímavá. Balíme proto všechny své věci a místo jednodenního výletu se vydáváme na výlet dvoudenní. Pokud se budete chtít někdy úplně ztratit, Vnější Hebridy jsou právě tím ideálním místem. Musíte jen vědět kam jít a co od zdejší přírody očekávat.
Po několikakilometrové cestě na sever odbočujeme na východ. Opuštěná cesta vede skrz celý ostrov až k moři. Necháváme auto na improvizovaném parkovišti u Loch Sgioport a vyrážíme po cestě na Heclu, 606 m vysokou horu. První a jediný zdejší ukazatel poskytuje informaci o vzdálenosti dnešního vrcholu: „Hecla 5,5 km“. Tím končí veškeré zdejší značení.
Po prvních kilometrech se cesta ztrácí. Prodíráme se skrz kapradiny a bažiny. Terén není jednoduchý ani s GPS a mapou, která nás upozorňuje na bažiny a mořské zátoky. Konečně se dostáváme z bažinaté oblasti na první vyvýšeniny. Skáčeme z kamene na kámen a pozorujeme miniaturní ostrůvky pod námi, které tvoří ostrov Benbecula.
Přicházíme na první vrchol Beinn na Laire. Necháváme zde své batohy a na o několik metrů vyšší vrcholek pokračujeme nalehko. Jak se říká: „Den je jako malovaný.“ Viditelnost je neskutečná a výhledy neberou konce. Na západním horizontu vidíme dokonce i ostrov St. Kilda- nejzápadnější místo Velké Británie a UNESCO rezervaci, která je od nejbližších ostrovů Vnějších Hebrid vzdálená více než 50 km.
Ještěže máme dalekohled. Pod námi se pase obrovské stádo jelenů, které teď běží z jednoho kopce na druhý. Tisícihlavé stádo jelenů a laní je všude.
Scházíme k batohům a vydáváme se po horském hřbetu směrem na východ. Klesáme přes porosty kapradin, vřesu a malé potůčku, které občas vytvoří neprůchodnou bažinatou bariéru. Konečně vidíme malou střechu našeho dnešního nocoviště. Vcházíme do malé chatky, která v minulém století sloužila jako domov pastevecké rodině.
Nikde nikdo. Jsme tu úplně samy. Vybalujeme věci a chystáme karimatky a spacáky. Jdeme na pláž a cestou nabíráme vodu z potoka. Venku je pořád ještě krásně, a tak zůstáváme na pláži a dalekohledem pozorujeme vodní ptactvo, jediné živé duše v okolí.
Cestou zpět sbíráme suché vyplavené dřevo a uschlé chomáčky vřesu. Zatápíme v kamnech, které mají výbornou výhřevnost. Vaříme čaj a opékáme chléb. Zapalujeme svíčky. Teplo z rašeliny efektivně vytápí celou chatičku.
Jde o to umět si užít a vychutnat okamžik. Myslím, že nám se to dnes podařilo na výbornou.
