Pro co jiného žít, než pro vlastní vášeň? Ano, cestování je mojí vášní číslo jedna. Kdy jsem poprvé vyjela do zahraničí? Tak to už si bohužel nepamatuji. Místo toho ti mohu popsat zážitek, který změnil a možná i determinoval mou pozdější vášeň: hory. Před nějakým časem jsem navštívila Ugandu a její Národní park Ruwenzori. Bez větších předchozích zkušeností jsem se s pomocí průvodců a nosičů ocitla téměř 5000 metrů nad mořem. V hlavě prázdno. Těžký dech. Vítr. Ticho. Ve spárách kamení zmrzlá voda a pocit, že si se ocitl(a) na speciálním místě, jehož návštěvu sis musel(a) nějakým způsobem vydobýt nebo zasloužit.

 

"Území bohů", přesně tak nazývám místa, kde by většina z nás nepřežila bez patřičné výbavy jediný den. S myšlenkou, že se do hor musím jednou vrátit, jsme druhý den začali sestupovat zpět do základního tábora.  

   

Fascinace prázdnem, dovídání se o sobě samé a svých schopnostech, říkání "ANO" místo "NE" a hledání vlastních fyzických a psychických limitů, kdy jediným tvým protivníkem jsi ty sám (sama), mě dovedlo k různým zájmům. Ať už je to lezení ve skalách a s ním spojené následné slaňování (kterého se děsím), koupání ve studené vodě (jsem šíleně zimomřivá) nebo stopování (nemám ráda, když nevím, kam bude směřovat můj další krok).

 

Všechna tato vybočování z komfortní zóny mají jeden společný jmenovatel: cítit se naživu. Když se ti zvýší tep, do žil se vlije horká krev a svaly začnou bolet, můžeš jen dvě věci: vzdát to, nebo se překonat a po pár dnech se cítit silnější. Pocit, že: "Tohle přeci nemůžu zvládnout," pak vystřídá myšlenka: "Waw! Já jsem to zvládl(a)". A tak jsem se vlastně dostala i ke zdánlivě banální zálibě: chůzi. 

     

Uskromnit se. Zabalit si batoh se vším, co potřebuješ a dokážeš na svých bedrech unést. Vypravit se na cestu přes hory, údolí, nebo jen po rovině. Říkáš: "Všední a nudná záliba."? Jenže kdo z nás má v dnešní době čas na něco tak obyčejného, jako je chůze? Kdo z nás si může dovolit vymanit se na několik dní ze systému: "práce - povinnosti - stejná zábava - jídlo - spánek" a zamyslet se nad tím, zda jsme opravdu šťastní a žijeme podle našich dávných snů?

 

Pouť nebo jen výlet, kdy jediným denním cílem je ujít několik kilometrů, se může kupodivu stát impulzem k životní změně ... nebo také ne. Očekávání, že pokud udělám "A" nastane v mém životě "B", většinou nevede tam, kam máme namířeno. A tak neočekávejme, pouze pojďme...